Pravidlo pravidel v kompozici? Iluze prostoru (+ video)

Co mají společného dobré fotky? A co naopak často chybí těm slabším? Jedno vysvětlení zní obyčejně, až nudně, ale je zcela zásadní. Zní: dobrá fotka se málokdy obejde bez schopnosti vyvolat a udržet pocit prostoru. Protože “placatost” je velký nepřítel. Pojďme to prozkoumat v článku a podrobném videu.

Pokud byste se mě zeptali, jaké jedno jediné pravidlo fotografování bych si vzal na pustý ostrov, řekl bych: dovednost vytvořit a udržet ve fotce pocit prostoru. Bez toho mají třeba fotky krajiny nebo města jen pramalou šanci žít a přežít.

Je vám divné, že tohle pravidlo jste ještě nikdy neslyšeli? Ale slyšeli: spadají do něj všechny ty klíčové principy používání linií v krajině (řeka míří k horám), rámování ve městě (průhled na náměstí přes temnou siluetu podloubí), ale vlastně i obyčejné “rozmazávání pozadí” u portrétů nebo hrníčku v kavárně.

Tedy samozřejmě, že tyhle principy znáte a používáte. I tak ale není špatné zamudrovat nad tím, PROČ vlastně tak skvěle fungují, a proč je prostě škoda nevyužívat tahle kouzla více.

Video: Jak obelstít mozek a dát fotkám dojem prostoru (15 minut)


Online kurz Tajemství kompozice na webu iFotografování.cz

Lapálie s krajinou a co to je čitelnost fotky

Účastníky mých klasických kurzů fotografování i kurzů onlinových rád matu dalším neznámým pojmem “čitelnost fotky”. Což úzce souvisí s odpovědí na otázku PROČ je prostor ve fotografii tak zásadní.

Odpověď zní: náš mozek touží po tom, aby fotku nebo obraz rychle přečetl, pochopil a nechal se jimi (v ideálním případě) pohltit. Když to tak nebude, můžete být na sebekrásnějším místě, ale pokud bude muset při zkoumání fotky divákův mozek bádat nad tím, co vlastně přesně vidí, nedopadne to dobře. A fotka prostě nebude dobrá.

Vlárský průsmyk
Pohled na Bílé Karpaty je vždy dechberoucí. Ale tahle fotka prostě dobrá není – je plochá, chybí v ní prostor.

Což zná velmi dobře každý začínající fotograf: stojíte třeba vysoko v horách, krajina je dechberoucí, světlo dokonalé, před vámi se v dáli vine několik horizontů lesů a hor…

Ale po cvaknutí přijde zklamání: ta fotka je prostě bídná. Nefunguje, kouzlo té chvíle na fotce prostě není, onen obrázek nedokáže vyvolat nadšené vzpomínky ani u vás, natož u diváků.

Znáte to, že? Samozřejmě, důvodů tohoto rozčarování vždy bude víc, ale obecně je nepřekonatelnou slabinou výrazného procenta fotek krajiny i městě právě “placatost fotky”.

Bílé Karpaty
… ještě jedna z fotka ze stejného místa, jen se mi tam v mezích možností podařilo propašovat prostor – mozek si krajinu dokáže představit a může se mu líbit. Jak prosté, že?

Co s tím? Vyhlásit válku “placatosti”

Zkrátka, bez cílené snahy dostat do fotek prostor, se opravdu nedá moc fotit. A z mé (skoro desetileté) zkušenosti z kurzů focení bývá první krok zcela banální, ale vlastně nejtěžší. Vyžaduje, aby fotograf opravdu uvěřil, jak zásadní je onen pocit prostoru a obecně “čitelnost” fotky.

Pokud by vás to zajímalo více, kvůli tomuto článku jsem odemkl čtvrthodinové video z mého online kurzu Tajemství kompozice (viz výše). Bylo mi prostě líto ho sem nedat – v patnácti minutách ukazuje na příkladech přesně to, o čem zde píšu, a proč se bez těch pár triků vlastně nedá fotit.

Na začátku je můj oblíbený příklad z krajiny – dron letí nad dechberoucí krajinou Bílých Karpat a vy se ocitáte přímo na místě, protože onen záběr vás do všeho vtáhne a mozek nemá problém vše “přečíst”, vše si představit.

Pak se ale podívejte, co se stane, když video zastavíme, tedy z něj uděláme statický záběr, statickou fotku. Obraz zemře. Dobrá, pořád vypadá vcelku hezky, ale už to není něco, co byste si věšeli nad postel nebo nadšeně sdíleli na Instagramu. Protože v té statické fotce prostě není prostor. A taková fotka nemá šanci.

Krajina
Úplně obyčejná krajina někde u silnice. Nic zvláštního, ale dokázali jsme vytvořit iluzi prostoru, tedy fotka není odsouzena k zániku. Prostor budují jednak linie, ale také spodní “překážejícící” rozmazaná hrana.

Anebo ještě klasická ukázka toho samého již z “pevné země”… První fotka zachycuje scénu, která v reálu při osobním pohledu vypadá zcela fantasticky, protože naše oči vše vidí třírozměrně. Ale z tohoto úhlu vznikne fotka, která je, marná sláva, prostě nuda. A jedinou cestou tedy je se za každou cenu snažit dostat něco, co onu třírozměrnost do dvojrozměrného obrazu vrátí – v tomto případě to je dostatečně výrazný strom “vypíchnutý” temným pozadím. Pořád to není nijak zásadní fotka, ale vypadá rozhodně lépe.

Jak vytvářet prostor? Linie, rámování, pevný bod…

A jak na tu mýtickou třírozměrnost v reálném životě? Klíčové, věřte nebo ne, jak vůbec připustit, jak zásadní problém ta placatost je. Zbytek přijde sám a zrovna zde funguje metoda pokus omyl opravdu velmi dobře – tedy ve chvíli, kdy fotograf tuší, jak zásadní to vše je, se ony principy začnou objevovat samy a často na dost nečekaných místech.

Postupů je hodně, většina z nich se ale dá napasovat do tří širokých kategorií: linie, rámování, pevný bod. O každém z nich by šlo napsat dlouhý článek, k čemuž se v budoucnu určitě dostanu, je to fascinující téma. (V mých online kurzech jsem natočil ke každému z těch principů dvacet až třicet minut videa, ale připravuji další – ohlasy jsou skvělé.) Ale pro rychlý úvod zcela stačí odemčené video na této stránce.

1. Linie dokáží zázraky

Ze všech možných postupů jsou dle mého právě linie zbraní nejúčinnější. Žádný přehled kompozičních principů se neobejde bez konstatování, že bez linií to prostě nejde, a tak to i je. Často však panuje zmatek v tom, proč jsou ony linie tak zásadní. Většinou se dočtete, že “navádějí v krajině pohled do záběru” a že vedou divákův pohled. To nesporně platí, ale když už si zde povídáme o prostoru, moje definice je mírně obecnější. Tedy: line jsou základním prvkem, který nám dovolí udržet ve fotografii prostor a také dát oku jasný návod, jak fotku “číst”.

Zkuste se zadívat třeba na fotografie krajiny, které nějak dokáží přitáhnout pozornost a předat vám nějakou emoci (tedy dokáží se vám líbit). Téměř jistě tam bude nějaká linie, které napoví, že (například) ona zelená plocha není placatá, ale má nějakou strukturu, prostor.

Rumunsko
Tahle rychlofotka z iPhonu vás nejspíš na chvíli zaujme. Jasně, místo to je hezké, ale to by nestačilo. Zde vás lapí linie potoka a provede celým záběrem. Mozek si dokáže scénu představit a “přečíst”. Což je klíč k úspěchu.

Nemusí to být ale jen krajina, stejně zásadní roli hrají linie v ostatních “typech” fotek. Cvakněte dítě na zeleném trávníku (jen dítě a tráva), pak za ním do té fotky přimíchejte nějakou zdánlivě banální linii, třeba chodníku v dálce nebo hrany plotu. Anebo při cvakání kávičky na Instagram do fotky nějak dodejte místo plochy stolu nějakou jeho hranu. Fotky dostanou “prostor” a většinou budou výrazně lepší (čitelnější, přehlednější).

2. Rámování, vinětace a podobné “rozbíjení” prostoru

Až se budete příště při úpravě fotek na Instagram tak trochu stydět, že divoce zatmavujete okraje úpravou zvanou Vinětace, vězte, že stud není na místě. Ono různé zatmavování rohů, focení/malování přes průhledy a začleňování různých “překážek” do obrazů je zkrátka prastarý postup, který najdete v bezpočtu variant na obrazech starých mistrů i na špičkových fotkách současnosti.

Vizuální pyramida
Tenhle starý dobrý trik s rámováním čehokoliv prostě funguje. To jsem já, mimochodem.

Tento postup má ve focení (malování, točení filmů) bezpočet podob. Nejčastější bude nejspíš již zmíněné “focení všeho průhledem přes okno, dveře, loubí…” A také prostý fakt “vinětace”: temné plochy na okrajích prostě nasměrují pozornost na střed a fotce obvykle výrazně pomohou. Proč to tak je? Já vlastně ani nevím, ale funguje to skvěle, zeptejte se třeba starých mistrů.

Nemusí to být jen “zatmavení” celkové, často stačí temná plocha v jedné části snímku, která “odrazí” pozornost zpět k ústřednímu motivu. A až se dnes večer budete dívat na nějaký dobrý film, všímejte si v méně napínavých pasážích, jak s prostorem pracují tam. Jde o postupy zcela identické – rámováním směřujeme pozornost. Záda detektiva jsou rozostřená a “překážejí” v záběru na “ostrého” zahradníka podezřelého z vraždy – čímž pádem dostaneme do záběru prostor. Opravdu to zkuste – tyhle principy nejsou ani nové, ani tajemné, jen část z nich je prostě ve focení pozapomenuta.

3. Opomíjený a vlivný “pevný bod”

Malíři a grafici se tohle učí na “základní škole”, ale ve fotografování tenhle dávný princip často popisován nebývá – přesto funguje zcela magicky. Sám mu říkám princip pevného bodu a spočítá v prostém faktu: obrazům či fotce dramaticky pomůže, pokud v něm bude nějaký pevný bod, o nějž se může oko opřít.

Maroko
Na téhle fotce z Maroka jsem vymazal stany (viz fotka níže)… A najednou zjistíte, že bez toho “pevného bodu” je scéna zkrátka nepřehledná a fotka výrazně horší…

Opět se o tom dá mluvit hodiny, ale i stručné shrnutí se může hodit. Zkrátka, už víme, jak zásadní je rychlé a jasné “přečtení” fotky. Nu a náš pohled i náš mozek se rádi nechají ukotvit, o něco opřít. Když se podíváte na fotky z Maroka: onen stan vám může připadat tak trochu zbytečný, možná až rušivý. Pokud ale zmizí, fotka se stane nepřehlednou až ošklivou. Onen pevný bod – ano, myslíte si to správně – ukotví pozornost a pomůže vašemu mozku onu fotku vnímat a představit si celou scénu.

Maroko 2
Původní fotka z marocké pouště. Stany by se mohly jevit zbytečnými. Ale jako ukazuje fotka výše, jsou zásadní: dávají “pevný bod” a budují prostor.

Že to zní za vlasy přitaženě? Vůbec ne. Podívejte se znovu na vaše oblíbené obrazy, anebo proklikejte znovu fotky vašich oblíbených autorů na Instagramu. Maličký rolník s oslem svítí ve flanderské krajině 17. století, a vaše oko je rádo, že se ho může “chytit”. A zcela stejně funguje onen červený deštník slovutné instagramerky dávající prostor, měřítko a tudíž smysl obrázku Paříže v dešti.

Ano, takto “jednoduché” to vše je. Kompozice není umění, je to řemeslo, podobně jako fotograsoučást obecné disciplíny zvané design. A je prostě škoda tyhle dávné principy nezkoumat a nepoužívat pro budování prostoru a tedy i hezkých fotek.

Tedy hezký lov prostoru přeji!

Online kurz Tajemství kompozice na webu iFotografování.cz

7 komentářů

  1. Monika Šindelková

    Opět krásné počtení. Ráda chodím na vaše stránky. Zajímavě kontrastně by také mohl vypadat ořez poslední fotky – ony stany mezi dunami.

  2. Jiří Praha

    Zdravím Vás, Honzo, a díky! Tohle jsou zdánlivě prosté rady, ale když se do nich člověk zabere, má o čem přemýšlet…a hlavně ho to začne táhnout ven.
    Já za sebe přemítám o malířských základních realistických poučkách o předním, středním a zadním plánu a jejich odlišení barvami, přesněji valéry barev, aby v zadním plánu byly ty nejprůsvitnější a nejméně intenzivní. Jinak nám pozadí bude vypadávat z obrazu, překlápět ho dopředu.
    Jo – a učili nás pěstí do kornoutu stočenou pozorovat krajinu a detaily, abychom intenzivněji a ostřeji vnímali barvy a tvary. Čili to je ta vinětace. Nebo i sluneční clona.
    Pak taky přemítám o pevném bodu, že dává fotce měřítko, ale taky jí tematizuje a vnáší emoce – beduínský nebo vojenský stan je jiný příběh než prastarý dub a nebo dětské autíčko atd., Viděl jsem fotku z vyprahlé poutní cesty do Santiago de Compostela, kde precizně hrála pevný bod ošmajdaná a opuštěná pohorka. Ještě víc emocí nastává, když se pevným bodem stane člověk. Takže není jedno, co jako pevný bod použijeme.
    U linií přemýšlím, že rovné lajny jsou statické, zakřivené dynamické, částečně viditelné budí zvědavost atd., a jinak samozřejmě se linie účastní rytmizace záběru a různě ho člení na dílči výjevy. A zase: linie z ohrady s ostnatým drátem vnáší něco jiného než potok, přestože jsou obě na louce.
    Všem hodně zdraví a kdybychom se tu nepotkali, tak i do nového roku!

  3. Dobrý den a díky za perfektně podané tipy a rady.Už se těším jak se pokusím to použít v praxi.

  4. Dagmar Harapátová

    Dobrý den,
    je to super zpracované. Děkuji moc. Jsem po operaci štítné žlázy a dávám se dohromady a tohle mě zvedlo náladu.
    S pozdravem Dagmar

Připojte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*