Co zjistíte při třídění desítek tisíc fotek za posledních 18 let? Například jeden velmi intenzivní pocit: že fotky z mobilů jsou výrazně horší, než si fotografové uvědomují. A každá fotka z pořádného foťáku je poklad. Že to zní banálně? Ano, zní. Že to přece víte? Ano, já vím. Ale mnoho nuancí prostě stojí za to rozebrat.
Fotky z mobilů jsou ještě horší, než si skeptici myslí
Možná vám nyní jako fotografovi stoupl tep a říkáte si “Co to je za hlupáka, proč tu píše tyhle banality? Fotky z foťáku jsou pochopitelně vždy lepší!” Proto rychlé vysvětlení: samozřejmě, tohle vše dávno víme, ale o tom dnes nepíšu. Mé sdělení je tentokrát čistě subjektivní, ale byl to pocit natolik intenzivní, že jsem se ho rozhodl sepsat v článku.
V jedné větě, v níž bych vše shrnul například kamarádům u piva, toto sdělení zní: “Kdo má rodinné archivy postavené na fotkách z mobilu, po čase asi s hrůzou zjistí, že jsou ještě mnohem horší, než si myslel.”
Všichni pochopitelně počítáme s tím, že fotky z mobilů jsou tak trochu náhražkou, ale také si říkáme (včetně zkušených fotografů), že pro běžné rodinné focení v lese a na dovolených už vlastně není ten rozdíl tak dramatický. A to platí, a smyslem tohoto článku není hanit focení mobilem, to rozhodně ne (podrobněji viz dále).
Kdy je ale cítit rozdíl mezi oběma světy opravdu dramaticky až drasticky, je právě to, co jsem podstoupil já: když se na ty archivy podíváte z odstupu a srovnáváte vzorky z různých časů, foťáků a mobilů. A to srovnání bolí více, než jsem čekal. O čemž je tento článek.
A abych vysvětlil kontext – mé dceři k 18. narozeninám jsem se rozhodl vyrobit u CEWE fotoknihu a zasedl tedy k mému Synology NAS, Google Photos i iCloudu, za pár dní prošel několik desítek tisíc (možná stovek tisíc, pokud započítám vážně vše) fotek a vybral 400 nejlepších. (Zákeřnosti archivace a jejího dopadu na duševní zdraví fotografa si nechme na samostatný článek).
Proč je vždy lepší foťák a kdy je “lepší” mobil
Jedna vsuvka: A jak to tedy obecně je? A fotí “lépe” foťák nebo mobil? Odpověď mám dobře naučenou, protože na rozdíl mezi focením mobilem vs. foťákem se mě lidé často ptají na mých kurzech focení (s foťáky, iPhony i Androidy).
Nikdy se nemůžeme splést v tom zásadním: Foťák vždy mobil porazí, fotky z pořádného stroje budou vždy lepší než z mobilů. Tečka.
Tím však možnosti kategorických konstatování končí – protože u foťáků musí ve významné části případů (například při focení v krajině) přijít fáze úprav, kdy fotograf musí sednout k počítači a fotku dotáhnout k dokonalosti.
Jenže mobily jsou naopak skvělé v tom, že dokáží nabídnout okamžitý výsledek a již zpracovanou fotku. Pokud budete fotit mlhu nad podzimním údolím nebo podvečerní slunce nad vodopádem, slušný mobil vám dá okamžitý výsledek, fotka z foťáku se bude dožadovat úpravy, teprve pak bude použitelná (a celkově kvalitnější).
Jinými slovy: platí úvodní teze, že foťák je vždy lepší. Ale pro běžný provoz, běžné focení normálního uživatele, bude užitečnější (a tedy “lepší”) ten okamžitý a efektnější výsledek z mobilu.
Proto platí ten zdánlivě podivný mezititulek výše. Foťák i mobil umějí vyhrát. Záleží na kontextu: kdo, co, jak a proč fotí.
Mimochodem: tahle logická záludnost má jeden trochu nešťastný efekt: časté rozčarování začínajících fotografů, kteří celý život fotili mobilem a pak se rozhodli pořídit si foťák. Dost je pak šokuje (což znám osobně z kurzů) první fotografování parku, města nebo hor. Prostě je zaskočí, že mobil dokáže nabídnout modré nebe, vytažené stíny, pestré barvy. Zatímco “pořádná” fotka z toho samého místa bude mdlá a nudná (dokud nezasáhne úprava).
Já a třídění fotek – co se mi honilo hlavou
Výchozí body tedy máme definované a nyní si pojďme shrnout, co se mi honilo hlavou těch pár dnů, které jsem strávil pátráním po největších pokladech z 18 let mé dcery. Důležité je říct, že těch prvních dejme tomu 15 let je opravdu dobře pokryto foťáky: mými Canony a Fujifilmy, ale pak také desítkami dalších modelů, které jsem testoval pro tento web (a dcery při tom používal jako snadné cíle). V dalších letech přibývaly v kolekcích snímky ze všech mých možných iPhonů i dalších mobilů (opět mnou testovaných).
1. Rozdíly mezi mobily a foťáky jsou citelnější, než si myslíme.
Tohle vlastně je ten nejdůležitější poznatek, kvůli kterému tato “moudra” sepisuji. Jak jsem zmínil, prošel jsem mnoho desítek tisíc fotek a finálních cca 400 vybral z mezivýběru čítajícího už “jen” pár tisíc. Vedle sebe jsem tedy měl různé výběry z různých foťáků i mobilů – a ten rozdíl byl velmi intenzivní a silnější, než jsem čekal. A to mluvím o “férovém” srovnávání například pár let starých (tedy už špičkových) iPhonů a obyčejných zrcadlovek, které jsem zrovna současně testoval.
Prostě obyčejný foťák s obyčejným objektivem nabízí větší trvalou hodnotu než mobil. Ten v krutém porovnávání napříč časem a modely obvykle prohrává – fotky z mobilů (i špičkových, dlužno říct) jsou nudnější, přeostřenější, mdlejší. Neříkám, že jsou špatné, neříkám, že nepoužitelné. Ale to zde dnes neřeším. Ale i obyčejný foťák v rukách zkušeného fotografa v historické perspektivě nabízí vizuálně lákavější výsledky.
Proč to tak je? Mnohé důvody jsou samozřejmě technické (větší snímač, větší optická soustava), ale zásadnější je možná ono magické slovo, které v době AI nabývá na významu: autenticita. U fotek z foťáků zkrátka cítíme, že jsou opravdové. U mobilů často mnohem snáze prohlédneme, že je za nimi složitá technická úprava, softwarově vytvořené rozmazané pozadí, vytažený jas nebe a stínů. Neříkám, že to je špatně, vůbec ne! Říkám jen to, že autenticita se počítá stále více – a to je jeden z důvodů, proč možná nad svými archivy budete časem rozčarováni.
2. Fotky z foťáků snáze přežijí test časem
Ještě jedné zásadní (a vcelku logické) věci jsem si mnohokrát všiml: i obyčejná fotka z foťáku má šanci přežít deset, dvacet, třicet let. Tedy přežít ve smyslu, že půjde otevřít, bude fungovat, bude možné s ní případně bez problémů pracovat.
U mobilů je to mnohem větší hra s ohněm (a kompatibilitou). I na mobilech fotím vždy do základních formátů, kde by šance měly být největší. Ale i tak na mě z hlubin archivů vyskočily různé podivné formáty souborů, fotky pokažené tajuplnými filtry i krátká videa značící, že jsem na iPhonu omylem fotil do Live photo (což vytváří krátká videa, z nichž pak vzniká výsledná fotka).
Dlužno říct, že portrétní režim u iPhonů zatím “drží” a žádné nekompatibility v archivaci jsem si nevšiml, ale trochu se bojím, že různé standardy, různé postupy kódování, současné ukládání do .jpg a .heic může archivy časem opravdu zmást. (Pokud budete chtít na novějších iPhonech upravit portrétní mód ze starších modelů, často to nepůjde).
3. Každý raw je naprostý poklad
A na závěr ještě jeden zásadní “zážitek”. Každý raw, který máte v archivu, je naprostý poklad. Při lovení fotek jsem tentokrát z časových důvodů pracoval s obyčejnými JPGy. Ale občas jsem potřeboval něco doladit a mít pak k dispozici raw, to je naprostý zázrak.
Jistě, můžete namítnout, že jsem objevil Ameriku a že každý soudný fotograf u důležitých fotek do rawu fotí. Ano, ale život je, jak známo, komplikovanější než teorie a držet velké archivy v rawech je o nervy a finance na zálohování.
U rodinných fotek po ty dvě dekády ctím pravidlo fotit do rawu vždy, kdy mají fotky ambici přežít pár desítek let. A funguje to skvěle. Což nás vede ještě k jedné kapitole těchto úvah a krutému faktu, že ty fotky v JPG jsou z hlediska budoucnosti špatná volba. Ano, stále vypadají slušně, ale to se může změnit, až přijdou za rok či 20 let modernější displeje s větším rozsahem barev i rozsahem dynamickým. Tam bude pád kvality opravdu zásadní. Zatímco rawy se svojí bitovou hloubkou v sobě nesou data, z nichž i po letech (doufám) dokážeme vytáhnout fotky dramaticky vyšší technické kvality.
Závěr: je dobré myslet na budoucnost
Vše zásadní už zaznělo, tedy stručné shrnutí. Ano, fotokniha se povedla, ano, je krásná a ano, dopadlo to velmi dobře se všemi možnými foťáky i mobily. Ale poučení pro mě bylo poměrně intenzivní: je opravdu důležité myslet na budoucnost – a to, že to, co se nám kvalitou nyní jeví “zcela v pohodě”, se tak za pár let vůbec jevit nemusí. A že foťák a ideálně raw je prostě z hlediska budoucnosti opravdu král.
Projel jsem dost zemí. Naposledy dvakrát Kubu. Nejsem už nejmladší.Začínal jsem s Praktikou a sadou objektivů, později v kombinaci s digitálním Olympusem. Nyní mám EOS Canona se sadou objektivů a malý compact Panasonic 30x zoom. Všechno tahat sebou není jednoduché, většinou vše zůstane na pokoji. Nejlepší momentky i portréty z cizích zemí jsou nejautentičtější z mobilu střední kategorie Xiaomi řada T. Poslední 17T s reálným teleobjektivem a stabilizací za pár korun podle mě nemá konkurenci.
Fotografujem 50 rokov. Ako vraví klasik, „Najlepší fotoaparát je ten, ktorý máte práve poruke.“
Ak idem fotografovať niečo konkrétne, tak telo a objektívy.
Ak idem dnes na cykloturistiku, prechádzku, brigádu tak mobil. Práve tá ľahkosť a pohotovosť mobilu často umožní fotky, ktoré by inak neboli možné. Takže radšej 99% kvality ako nič. 🙂 Najviac mi tam chýba presné nastavenie hĺbky ostrosti a optický zoom.
No nevím, jpeg a raw je jasná volba. Ale v mém Nikonu Z50II mám i HEIF formát.
To je výmysl snad jablíčkářů. Osobně mám Android.
Kdo má zkušenosti s formátem HEIF u bezzrcadel?? Námět na budoucí článek?
Děkuji a dobré svělo, hezkou dovolenou.
Zdravím Ladislave, HEIF je můj oblíbený formát, byť asi nemá v dlouhodobém horizontu budoucnost, je to uzavřený formát, za nějž musí uživatelé (firmy vyrábějící mobily a foťáky) platit – není to věc Applu, ten ji jen používá, byť jako základní formát v ořezané verzi – jen s 8 bity. Nevím přesně, jak to u Nikonu, ale Canon a Sony HEIFy používají pro HDR fotky, viz mé články: https://www.fotoguru.cz/canon-a-hdr-jak-na-to/ https://www.fotoguru.cz/sony-a7-v-hdr/. JR
Zpochybnit fakt, Zpochybnit fakt, že dobrý foťák s kvalitním objektivem pořídí technicky kvalitnější snímek než mobil, nelze. Pro tvorbu krásných fotek, technicky dokonalých, které mají navíc „duši“ s uměleckým vystihnutím genius loci a jejich využití na výstavách, ať už skutečných nebo ve vlastní galerii, je jistě fotoaparát nutný.
Já vnímám ale také druhý aspekt. Fotím dlouho a rád; především mám potřebu zvěčnit každý zajímavý moment, obraz v přírodě, nebo na ulici, který mne zaujme. Tedy fotit tehdy, když je co fotit a ne když se jen vydám na foto výpravu s brašnou přes rameno, kde mám Nikona s krátkým sklem i teleobjektivem a celé to váží několik kilo.
Takže na tu velkou brašnu usedá prach, který jen zřídka očistím. Zato kdykoliv překročím práh domova, tak v boční kapse kalhot mám (aktuálně) Vivo 100Pro a díky tomu mám spoustu fotek zajímavých, legračních, ponurých, překvapivých i krásných. Nejsou určeny na výstavu dokonalých děl, mám je pro sebe a okolí, dávám je na web a třeba jako dokumentaci lokalit na mapách.cz a google maps.
To moje poslední Vivo má spoustu možností nastavení, včetně režimu s manuálním ovládáním hodnot, ale spíš je důležitá vlastnost dopočítat to, co sklo nestíhá. A dopočítat správně. Pořídil jsem dva stejné snímky budovy na vzdálenost cca 400 m Nikonem D7100 s teleobjektivem a tím mobilem Vivo. Doma na monitoru jsem snímky zvětšoval až na pixely. Ano, zrcadlovka byla lepší, ale u snímků s ne tak drastickým zvětšením byl rozdíl pro oko zanedbatelný. Což mě hodně udivuje, když se podívám na optickou soustavu teleobjektivu a to malé sklíčko na zádi mobilu…
Pro mě je podstatná ona svoboda mít možnost (relativně kvalitně) fotit kdykoliv během dne, když uvidím to, co si snímek zaslouží.
Zdravím a díky za komentář! A jasně, mám to podobně, proto taky není smysl tohoto článku hanit fotky z mobilu, ale jen vyzvednou onen „banální“ fakt, jehož sílu jsem prostě nečekal: že jsou s odstupem výrazně horší, než jsem si myslel. Byť u těch opravdu špičkových á la Vivo to může být zase o něco trochu jinak… JR
Koukám, že mé smajlíky vyrostly do obřích rozměrů, přestože tak moc do smíchu mi z vývoje fotografie není …
Já je vidím stále rozumně veliké, ale je fakt, že občas při zobrazení blbnou… JR
Dobrý den. Jsem rád, že máte podobné zkušenosti. Obávám se, že často zvítězí rychlost, se kterou fotku mobilem pořídíte.
Moje prosba a otázka se týká související věci.
Fotím mnoho let a mám tisíce snímků. V archivu analogovém to bylo jednoduché. Negativy jsou chronologicky a v doprovodném deníku je popis, kde co je.
V digitálním archivu už začal být nepořádek. Fotil jsem několika fotoaparáty a každý si snímky pojmenuje jinak. A když se přidají i fotky z mobilu k tomu nějaké video, bývá v tom zmatek. Pokud ještě některé fotky upravujeme, jiné ne, tak kam ukládat ty upravené.
Muj dotaz tedy je, jakým způsobem archivujete digitální snímky z různých zdrojů . Můžete se prosím podělit o své zkušenosti?
Dobrý den, archivování fotek je na samostatný a v zásadě ponurý článek či spíš seriál. Já používám poctivé zálohování prehistorického systému – adresářů po letech, v nichž jsou jednotlivé události, které jsem fotit. To vše na Synology NAS. Nevýhoda nekončených zálohovacích systémů á la Google Photos je v tom, že v určité chvíli se prostě vymknou kontrole. Časem asi na Synology přejdu na Synology Photos, to je jediný systém, o němž vím, že dokáže kombinovat tradiční strukturu adresářů a zobrazení/třídění v nekonečné Timeline… JR
Ten důraz na RAW mně překvapil, takže bych ho měl už konečně vyzkoušet! 🙂
Práce s ním si asi nějaký čas navíc vyžádá, ale asi mohu předpokládat, že výsledek se dostaví přece jen rychleji než s vývojkou a ustalovačem… 🙂
Vzhledem k tomu, že jsem se ještě před koupí digitálního fotoaparátu „vzdělával“ v oboru digitálního obrazu se všemi těmi barevnými hloubkami, kompresemi ztrátovými a neztrátovými, tak v momentě, kdy foťák uměl RAW, jsem nic jiného na ukládání nepoužíval. On ani ten RAW vůbec není to, co se přečte z čipu. Tuším zrovna někde na Fotoguru byl rozhovor s pracovníkem (pracovnicí?) Nikonu, ohledně toho, co všechno se s daty z čipu dělá, než se z něj stane RAW.
A když JPEG, tak taky není jpeg jako jpeg.
Na ukládání jsem pak kdysi našel malý šikovný prográmek Picasa, který má pár úžasných vlastností právě na archivaci a pozdější „vyhledávání“. Jistě existují chytřejší, novější, ale zatím mě žádný nepřesvědčil.
Před šedesáti lety jsem začal fotit na kinofilmový Altix, made in DDR, dodnes funkční, potom Zenit TTL, dále několik digikompaktů, mobily nepočítaje. Ale ty staré fotky z kinofilmů mají dodnes svojí duši.
Zdravím a jasně, až se někdy dostanu ke skenování negativů a diáků, to teprve bude jízda! JR
Mám už druhý chytrý telefon doma v šuplíku a oba jsem si kupoval proto abych mohl mít pořád u sebe telefon který má nvigaci,překladač a spoustu dalších funkcí včetně a hlavně fotoaparátu abych mohl přestat nosit G7X nebo RX100, no ale situace je taková že stále nosím malý dotykový LG a třeba ten Sony RX100 protože je menší a G7X si beru když mi záleží na tom abych měl doma večer pěknou památku na třeba výlet někam kde jsme ještě nebyli.Nosit sebou jak velký telefon a ještě fotoaparát se mi nechce.Je ale situace kdy spíše sáhnu po telefonu pro focení a to je produktová fotografie. Tam mi vyhovuje více telefon.
Zdravím a ano, já též vše kombinuji a zcela upřímně přiznávám, že s pořádným foťákem fotím méně, než bych měl… Ale asi se to změní… JR
plne súhlasím s cś ćlánkom – fo´ták je fo´ták já mmám nikon d90 a nedám na ú dopusti´t
Dobrý článok a najmä skúsenosti. Malý číp je malý čip a veľké množstvo pixelov len ponecháva všetko ostré a nastavané na strednú šeď. Fotky fotené kvalitnými objektívmi na full frame sú vždy jedinečné a nezabudnuteľné. Potvrdzujem, ža na základe vlastných skúsenosti fot ky uložené v jpg a najmä ak sú upravované strácajú po desiatkách rokoch kvalitu a už na 4 K monitoroch vyzerajú neostré.
Telefon má výhodu v tom, že má rychlý procesor, zpracování a používá AI, ale malý čip, omezená ohniska, často už přezpracovaná data, která nejsou úplně surová a tím pádem se už nedají moc zlepšit, vyžehlené detaily, vše digitálně vylepšené.
Zato zrcadlovka analog nebo digitální či bezzrcadlovka s větším čípem nabízí fyzikálně lepší parametry, žádný digitální zoom, plynulejší průběh šumu, reálná ohniska, sice vady, ale surové zpracování s dobrými úpravami dokáže s fotkami udělat vysloveně zázraky a více pod kontrolou, u mobilních fotek jde toto jen málokdy, ani profi režimy nemají často pravý RAW formát bez předúprav. Nejvíc to člověk pozná při tisku, na displeji digitální úpravy v mobilech to snadno schovají, ale velký formát fotky odhalí ten klam a žehlení šumu a všeho. Dodnes obdivuji kvalitu fotek ze starého Ljubitelu a tu kresbu.
Kolega s iPhone 17 (nebo co to má) nachystaný se znalostmi všech možných parametrů, se mě ptal, v čem je moje (dnes už téměř historická) D700 lepší. Povídám: zkus tím telefonem praštit vzteklého psa…. 🙂