Jak to dopadne, když vyrazíte fotit Prahu kompaktem starým skoro 30 let? Možná to zní trochu nudně, ale nakonec byl tento experiment napínavější, než jsem čekal. A hrozně mě bavil. Zde je tedy “retro recenze” foťáku Canon PowerShot A5 z roku 1998.
Canon slaví 30 let kompaktů PowerShot – tak jsem si hrál…
Tohle je trochu netypický článek, který mě nicméně nesmírně bavilo připravovat. Přiznávám, rád experimentuji. A tak jsem se rozhodl vyzkoušet, jak budou vypadat fotky z kompaktu starého téměř třicet let.
Totiž: Canon slaví třicet let řady PowerShot a v tiskových zprávách a dalších materiálech se objevuje řada vzpomínkových a bilančních materiálů. A když jsem pak tyhle krásné staré foťáky zahlédl “naživo” na jedné pražské technologické akci, neváhal jsem ani minutu. A půjčil si jeden z nejstarších kousků, které má pražská pobočka Canonu ve své (legendární) sbírce: Canon PowerShot A5 z roku 1998.
Prostě mě zajímalo, jaké fotky z tohoto stařečka “polezou” a jak se za ta léta změnila nejen kvalita fotek, ale i ovládání, nastavování, menu. Zkrátka všechno. Nic hlubokého jsem nečekal, nic hlubokého nečekejte ani vy. Ale ten experiment mě nakonec opravdu nadchl. Ty fotky z hlubin historie prostě mají své velké kouzlo.
Video: PowerShot z roku 1998 v akci: kouzlo retro focení – 7 min v 4K
Canon PowerShot A5: 0,8 Mpx a fotky 1024 x 768 px
První Canon PowerShot 600 se na trhu objevil v červenci 1996, ale já jsem nakonec zvolil jeho trochu mladšího příbuzného z dubna 1998: Canon PowerShot A5. Což byl ve své době unikátní foťák mířící na široké publikum – stránky Canon Museum uvádějí jeho startovní cenu 74 800 japonských jenů, což tehdy bylo zhruba 600 USD. Po letmém přepočtu na dnešní ceny by to bylo zhruba 1000 USD – což je (opět velmi zhruba) i cena dnešních PowerShotů. Recenzi výroční edice slavného PowerShotu G7 X Mark III najdete brzy zde na tomto linku.
Než jsem vyrazil do ulic, s gustem jsem zkoumal nastavování a menu. Mnoho věcí je stejných a podobných, ale samozřejmě, roků už od té doby uplynulo opravdu hodně: tři desetiletí jsou v technologiích jako věčnost.
Jaké jsou tedy hlavní parametry? Snímač měl zhruba 0,8 megapixelů (ano, mobily dnes běžně mají 200 Mpx), snímač byl malý (1/3palcový), výsledné fotky mají velikost 1024 x 768 px.
A co vše šlo nastavit? Inu, moc toho nebylo. Marně byste zde například hledali možnost nastavit ISO – to dělal foťák sám a při mých experimentech bylo vždy 100, byť teoreticky by mělo při slabším světle být i 400. Nastavit šla velikost výsledné fotky, podobně jako u moderních Canonů, a také korekce expozice (zesvětlení nebo ztmavení fotky).
Objektiv byl fixní, po přepočtu na full frame zhruba 35mm, dokázal fungovat i v makro režimu (což se mi zrovna moc nedařilo). Z režimů zde byla plná automatika a už i ono slavné “Péčko”, tedy Program. Ten se zde ovšem moc neliší od plné automatiky – pokud jsem to dobře pochopil, v P je navíc možné například regulovat, kdy se pustí a nepustí blesk.
Zkrátka: bylo to opravdu lákavé tohle vše prozkoumat – a cítil jsem se vážně tak trochu jako archeolog objevující pozapomenuté světy.
Vzhůru do ulic! Jak stařeček fotí?
A jak ty fotky dopadají? To nejlépe zahlédnete z ukázek na této stránce i videu – odpověď záleží na tom, s jakými očekáváními si začnete hrát a fotit.
Samozřejmě si velmi rychle připomenete onen banální fakt, že za tři desetiletí urazilo digitální fotografování obrovskou cestu. V roce 1998 tohle byla spíš hračka. Analogové fotoaparáty toho samozřejmě dokázaly mnohem víc: zatímco z klasického “filmového” stroje jste mohli mít fotky naprosto dokonalé, výsledky z této plastové hračky nejspíš u mnohých tehdy vyvolávaly pochybnosti, zda má digitální fotka vůbec budoucnost.
Ano, zní to mírně neuvěřitelně, ale mnozí fotografové tehdy zkrátka nevěřili, že digitální fotky se někdy stanou konkurencí fotek “analogových”. Připomeňme, že v době, kdy si nadšenci kupovali tento kompakt, bylo stále ještě 10 či spíš 15 let do největších vln obliby digitálních zrcadlovek (někdy kolem roku 2010-13).
Na druhou stranu nicméně platí, že ty fotky jsou prostě kouzelné. Dá se jim vyčíst technická nedokonalost, minimum možností něco nastavit, malé rozměry (skoro) nepoužitelné pro tisk fotek.
Ale jak vidíte z ukázek, mají své kouzlo autenticity. Svébytné podání barev, svůj přístup k tomu, co je a není možné. A fotit mě s tímhle dávným PowerShotem opravdu bavilo – byť občas jsem si ani nebyl jist, zda fotka vznikla. Vždy po zmáčknutí spouště bylo potřeba počkat na jemné zabzučení závěrky a poté i na zápis na “obří” Compact Flash kartu s “ohromující” kapacitou 256 MB.
Zkrátka: tenhle experiment mě vážně bavil! Možná i proto, že nyní světem focení obchází únava z umělých světů AI a cokoliv jiného, autentického, se prostě počítá!
Canon PowerShot A5 – další fotografie
