Petr Brukner o focení: Ulice je divadlo plné neopakovatelných scén

Petr Brukner je pro většinu lidí především slavný “cimrmanovský” herec, ale ne každý ví, že je též vášnivý fotograf a sběratel krásných starých fotoaparátů. V rozhovoru mimo jiné vysvětluje, proč fotí hlavně černobíle a vše dobré si tiskne, co si myslí o focení mobilem a proč ho fascinuje zachycovat svojí Leicou život ulic i kaváren.

S Petrem Bruknerem mám tu čest potkávat se několik let v porotě soutěže Cestovatelská fotka roku. A protože povídat si s ním o focení, jeho velké vášni, bylo vždy nesmírně zajímavé, požádal jsem ho o rozhovor pro můj web Fotoguru.cz.

A tak jsme se setkali jednoho květnového dne v žižkovském Divadla Járy Cimrmana a povídali si o fotkách, starých dobrých foťácích i o tom, odkud kam se vlastně svět fotografování posouvá.

Mimochodem, v přípravě otázek mi hodně pomohla skvělá knížka rozhovorů Jen tak jsem šel kolem, kterou s ním sepsal náš společný kamarád Vladimír Kroc (link na knihu je zde).

Petr Brukner
Petr Brukner pózuje s foťákem. Foto: Jan Rybář

V knížce rozhovorů říkáte větu, které mě trochu vyděsila. “To, co dělám, tedy pouliční focení, už dnes nikoho nezajímá”… Mě to tedy zajímá a baví hodně…

Mě taky – vždycky říkám, že ulice je divadlo, kde se odehrávají scény, které se už nikdy v životě nebudou opakovat. Cartier-Bresson, to je můj guru. Ale opravdu nevím, zda to někoho zajímá. U Škody mi vždy šoupnou do ruky časopis, takové to FotoVideo, já se na to dívám, a z 90 procent všeho je to barva, barva, barva. A já barvu nějak nectím. I když vím, že ostřílení fotografové stále říkají, na barvu už přece fotí všichni, svět je přece barevný! Já vím, že je barevný, ale naučil jsem ho vidět černobíle. A černobílou fotku prostě ctím.

Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák
Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák na motocyklu Václava Kotka. (Fotografie pocházejí z knihy rozhovorů s Vladimírem Krocem Jen tak jsem šel kolem). Foto: Petr Brukner

Také tam říkáte, že vlastníte sbírku třiceti až čtyřiceti foťáků a máte v nich stále založený film… Jak to funguje?

No v každém úplně ne, jen v těch modernějších, například v Nikonech, ty mám asi tři. Také třeba v Olympusu, s nímž jsem kdysi začínal. A teď jsem si koupil asi za dva a půl tisíce takový starý Pentax. Já mám tyhle filmový foťáky hodně rád. A v těchto, které jsem zmínil, mám opravdu založený film. Černobílý Ilford, 24 políček. Občas se mi zachce, tak si vezmu ten, pak zase jiný. V Brandýse máme fotolab, tam je mladý kluk, Honza Mann, a ten mi dělá fotky. Vždy vyvolá film a udělá kontakty na A4, já si z toho lupou vybírám. Film tam mám třeba čtvrt roku a když jsou z něj fotky dobré dvě nebo tři, tak to je výkon a vítězství. Ale už to dělám opravdu jen někdy, už hodně používám digitální foťák.

V batohu máte Leicu, fotíte černobile, fotky tisknete. Co to s vámi dělá, když vidíte, kolik lidí dnes fotí mobilem?

No to mi vadí! Ale co můžu dělat? Když tady v divadle končíme, chodíme zadem, abychom nemuseli procházet lidma, protože to je pořád “jé, pojďte se vyfotit”. Tuhle jsme byli v Ostravě a poslední večer, tři večery jsme tam hráli, za námi přišel do šatny jeden jediný pán, který měl foťák. Jinak měli všichni mobily. Ale já takový mobil ani nemám, já mám Aligátora! Už je jiná doba a v tom já už jsem negramotný. Mobil má každý při sobě, to je fakt, ale kolikrát to jsou banální věci. Jak se to jmenuje, jak to tam posílají? Instagram? Já to nesleduju, to ne, ale kamarádi mi říkají: kamaráde, tam je takových sraček, co tam lidi cpou! Mně to přijde jako zneuctění fotografie, jako degradace. Nechci říct, že už může fotit každý blbec, ale lidé nad tím už vůbec nepřemýšlejí. A to si fotografie prostě nezaslouží.

Fotografie Petra Bruknera
Františkovy Lázně. Foto: Petr Brukner

Skenujete si tyhle analogové úlovky?

Všichni mi radí, že bych měl. Protože negativů mám opravdu hodně, v takových těch plastových futrálech po šesti. Ale já to zatím digitalizovat nechci, protože mně někdo řekl: Hele, negativ, a to víme, vydrží více než sto let. Ale nevíme, jak dlouho vydrží to na tý digitální kartě, to ještě není vyzkoušený… Tedy, i když dělám na digitál, tak si nechám dvě tři fotky udělat. Fotka je pro mě papír, prostě patří na papír. A navíc ještě černobílá, z 99 %.

Fotíte tedy více na ty staré krásné stroje, nebo už na ty digitální?

Poslední dva roky už spíš na digitální. To má opravdu výhodu, že fotky vidíte hned, prostě si je pustíte na displeji.

Jak jste začal sbírat foťáky?

To bylo tak, že jsem jednou získal základ sbírky, asi 12 Voigtländerů, po kamarádovi, který zemřel. Darovala mi je jeho žena… To byly rozměry 6×6, 6×4,5 cm, různé typy. Zkoušeli jsme je s vnukem, jeden ten 6×6, a je zajímavé, jak pěkné fotky to dělá, a že ty objektivy nejsou slepé. Taky jsem dostal takovou tu klasickou Leicu od jedné paní v Brandýse. Přišla a říká: já tady mám nějaké foťáky po tatínkovi, já vím, že je sbíráte. A vyklubala se z toho nádherná Leica a dva objektivy. Ale oba jsou už slepé.

A co Vás nejvíc baví fotit?

Nejvíc fotím ulici. Portréty moc neumím, a fotit v ateliéru, to už vůbec ne. A pak taky tady v divadle, hlavně v zákulisí. Ale hlavně ulici. Pak mám ještě dvě takové oblíbené věci – kdysi jsem byl na vernisáži výstavy v Národním technickém muzeu. Seděli jsme tam se ženou půl metru od té obrovské lokomotivy. A já, protože jsem technický typ, tak jsem viděl ta táhla, šrouby a další obrovské věci. Tak jsem si vyfotil celou tu lokomotivu, ale v detailu, asi 16 nebo 20 detailů lokomotivy. Udělal jsem z toho cyklus Dílo člověka. Pak ještě máme v Brandýse takový starý les, ne prales, ale prostě část parku, kde nechávají padlé stromy a tak. Jednou jsem tam přišel a moc se mi líbily z blízka, z detailu, struktury těch kmenů a dřeva. To je tak nádherná grafika, když to vyfotíte. A z toho jsem si udělal další cyklus Dílo přírody. Neboli Dřevo maluje – tak se to jmenuje.

Lokomotiva
Z cyklu Dílo člověka – lokomotiva. Foto: Petr Brukner

Když fotíte digitálně, čím přesně? Kterou Leicu máte?

Leicy mám dvě. První je Leica M, typ 262. Pro mě má tedy trochu nevýhodu, že se nedá fotit přes displej. Ale nijak zvlášť mi to nevadí, jsem zvyklý fotit přes hledáček. A na displeji si fotky jen prohlížím. Nosím ji často s sebou, mám ji i tady. To jsem se prostě jednou plácl přes kapku, prodal jsem Hasselblad, a koupil ji. Také mám ještě Leicu M4, dříve jsem měl i slavnou M6, ale tu jsem prodal kamarádovi. A objektiv, který mám nyní s sebou je 35 mm 2.4 (LEICA M 35 mm f/2,4), mám ho rád pro focení venku, ale jinak mám nejraději padesátku. Tu jsem měl na svém prvním foťáku, tak ji mám rád i tady. Celkem mám asi 4 objektivy.  Vždycky něco prodám a za ty prachy koupím něco nového. Mám dobré kamarády ve Fotoškoda, oni mi to hlídají.

Petr Brukner
Petr Brukner s sebou nosí hlavně tento foťák, Leicu M, typ 262. Foto: Jan Rybář

Jak byste vlastně definoval dobrou fotku?

Když se mi to líbí. Když se mi to líbí a něco z toho jde. Spousta se mi toho taky nelíbí. Ale když se mi to opravdu líbí, tak si říkám, hergot, to je něco! Teď jsem se naučil – když jsem v Praze – chodit do Café Louvre na obědy. Takže se znám s majitelem, nebo provozovatelem. Chodíme tam z dvou prostých důvodů: že je tam vždy volno a nemají tam velké porce. S tou druhou Leicou se jde dívat se přes displej, já si foťák dám na stůl a koukám skrz displej a vidím: hele, támhleten čte noviny a při tom usnul! Tedy si ho vyfotím…

Tedy vy se potulujete pražskými kavárnami a fotíte!

Nene, jenom v Louvru, chci se jim zavděčit a udělat cyklus hostů. Mám také řadu fotek, kterým říkám telefonizace světa – jak všichni se koukají do mobilů. To máte pořád: i v metru občas fotím, třeba je tam sedm lidí a všichni do toho koukají. A z Louvru mám třeba rodinu nějakých Číňanů nebo spíš Korejců. Je jich tam u stolu pět. A jak si sedli ke stolu, tak všichni vyndali mobily…

Petr Brukner fotografie
Ostrava, fotobazar. Foto: Petr Brukner

Upravuje fotky v nějakém programu?

Ne, vůbec. Nikdy jsem nedělal ani žádné výřezy. Vždy jen to, co je na negativu. Občas tedy uříznu nohy, ale to nevadí. Mám třeba krásné panoramatické pohledy na sicilská města a asi na dvou mi tam někdo strčil ruku. No co, je tam prostě boží ruka…

Na jakou velikost tisknete?

Všechno to dělám na formát A4, nebo 30 x 40 cm. Všechny fotky mám v krabicích. A mám je zarámované. Nedávám je do pasparty, ale lepím je na papír, který má strukturu, a to oboustrannou lepící páskou, tedy nepotřebuji řezanou paspartu. Vypadá to pěkně, prostě takový vymakaný systém. A to udělám se vším, co je pěkné, a co za to stojí.

Povídáme si spolu v Divadle Járy Cimrmana a vy jste zmínil, že fotíte i jeho zákulisí, máte odsud nějaké cenné úlovky?

Mám řadu hezkých fotek, odsud i ze zájezdů, ale není to jen divadlo. Před asi 20 lety mi někdo řekl: člověče, vždyť ty pořád chodíš po nějakých výstavách a vernisážích, tam se pohybují slavný lidi! Tak s sebou vždy mám foťák a ptám se pak těch lidí: Můžu si vás vyfotit? A se spoustou z nich si tak tykám. A mám tak třeba Medu Mládkovou. Jednou jsme byli u ní v galerii, přišli jsme tam v poledne, ona tam zrovna seděla po obědě venku, tak jsem jí řekl: Ježiš, vy jste tady tak pěkně sama, můžu si vás vyfotit? A ona řekla: Chlapče, dělejte si se mnou, co chcete! Tak jsem si ji vyfotil. A mám portrétík Medy Mládkové. Pak jsem jí ho zarámoval a donesl.

Meda Mládková
Meda Mládková. Foto: Petr Brukner

Někde jsem zahlédl, že jste pracoval i v nakladatelství Pressfoto…

Ano, v propagaci. Tam jsem začal uvažovat o focení, chodil na vernisáže, na návštěvy výtvarníků, ale to jsem ještě s sebou nenosil foťák, a mrzí mě to, protože jsem byl třeba asi třikrát u Sudka a jiných, sháněli jsme jejich věci pro Pressfoto. Mrzí mě, že z téhle doby skoro nic nemám, ale ze začátku mě to prostě nenapadlo. Až pak mně někdo řekl, vezmi si sebou foťák, když to je tak zajímavé! A chodil jsem fotit big beat – ale člověče, to už taky nemám, někde se to ztratilo.

A prý vás také manželka chtěla vyslat studovat na FAMU, ale vy jste zklamal…

Jo, to je pravda, to jsem zklamal… Já jsem měl udělat nějaký cyklus, poslal jsem to na FAMU, a oni mi poslali pozvánku na přijímačky, ale já jsem se podělal a vzdal jsem to. Ale vzdal jsem to z prozaického důvodu: protože jsme měli tři malé děti a já jsem si uvědomil, že nemohu nechat odpovědnost za živení rodiny na moji ženu. Takže jsem tam nešel – tehdy bylo jen denní studium. Manželka mi to tedy nevyčítala, jen říká, že jsem byl tenkrát blbej, že by to utáhla. Ale je spousta fotografů, kteří školy nemají, a znám řadu kluků, kteří študovali kameru nebo fotografii na škole v Písku, to je taková moje škola, ale málo jich vidím, že by se tím živili. Ono je to totiž těžké, v téhle době.

Petr Brukner
Petr Brukner v předsálí Divadla Járy Cimrmana. Foto: Jan Rybář

Dnes fotí opravdu skoro každý – vy to ale máte trochu jinak: sbíráte foťáky, fotíte dlouho, fotka vás provází desítky let…

My jsme měli kdysi foťák Voigtländer, s takovým tím měchem. Ten se někdy během války ztratil, vymizel z rodiny. Ale strejda měl Rolleiflex, dvouokou zrcadlovku, a ten mi jednou půjčil a tím jsem si vyfotil moji první fotku: maminku v Písku na plovárně před kabinou, v roce 1952. A ta fotka mi prostě tehdy něco říkala, fascinovala mě. A potom když jsem poprvé nastoupil do práce, ZVVZ Milevsko, závod Vzduchotechnika, protože jsem vystudovaný vzduchař, klimatizace a tak, koupil jsem si na půjčku Praktinu 2A. S padesátkovým objektivem. Od té doby mám hodně rád foťáky na film…

Tohle znám – mám ve skříni starý krásný Nikon FM2 a často mu slibuji, že do něj dám film a znovu půjdeme fotit, ale zatím jsem to tedy nesplnil…

Ten mám také! A dokonce mám FM3, to byl poslední manuální foťák, co Nikon dělal. To je perfektní, nádherný foťák. Mám k němu 4 objektivy, včetně takového toho krásně tlustého se světelností 1.2… To je radost s ním fotit. Natáhnete a ono to fotí samo, krása. Plus já jsem hledáčkovej… Koukat do hledáčku foťáku, to je zajímavá věc. A někdy mě to ani nevadí, že je něco mírně neostré. To k tomu prostě patří.

 

Petr Brukner
Petr Brukner pózuje s foťákem. Foto: Jan Rybář

Petr Brukner (1943) je známý především jako herec Divadla Járy Cimrmana, ale též jako představitel řady nepřehlédnutelných filmových rolí. Méně známá je jeho vášeň pro fotografii, zejména – jak ostatně říká v rozhovoru – černobílou, tradiční a na papíru vytištěnou. Jeho sbírka fotoaparátů má několik desítek položek.

3 komentářů

  1. Pane Rybáři, děkuji za zajímavý a poučný rozhovor. Je zajímavé, jak spousta hlavně dříve narozených lidí fotí na pár pevných skel a jsou spokojeni. A většina nás mladých má objektivů plnou brašnu a neustále řeší, za co je vyměnit, nebo co ještě dokoupit. Přitom je to tak jednoduché.

  2. Dobrý, moc zajímavé, to jsem o něm neveděl.

  3. Marian Opletal

    To se proste pozna kdo ma rad fotografie a fotografovani… krasne povidani, to je radost cist… dekuji…

Připojte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*