10 rad: co fotit a jak nefotit nesmysly

Na začínající fotografy číhá mnoho nástrah, přičemž některé jsou nenápadné a o to zákeřnější. Patří k nim i zdánlivě banální otázka “Co mám tedy vlastně fotit?” Proč je zásadní? Protože odpověď je – opět zákeřně – hodně složitá.

Jeden fotografický příběh se odehrává pár desítek let, dnes a denně v tisíci obměnách. Figuruje v něm novopečený fotograf, jemuž svítí oči, v rukách nadšeně svírá nový foťák a srdce mu buší radostí, protože právě zjistil, že focení je jeho nová vášeň. A plánuje, jak v sobotu vyrazí do města do (lesa, k vodě, do Afriky…) konečně začít fotit a vytvářet fantastické obrázky, díky nimž si dobude uznání, ba slávy.

Jenže se to často z mnoha důvodů zadrhne – fotky nejsou takové jako v těch nadšeně zkoumaných knížkách, obdiv okolí se také dostavuje méně, než se čekalo, adrenalinu rychle ubývá.

Anebo řečeno z jiné strany: na mých kurzech fotografování se mě nadšení fotografové občas ptají, co je do začátků nejzásadnější věc. Často říkám. “Zkuste nesklouznout k focení blbostí.” Což, uznávám, je rada trochu plonková.

Proč to vše? A co s tím?

Reklama

Zákeřnost fotografování je v prostém faktu, že ke vzniku fotky nestačí jen vůle autora a dobrý foťák, ale také třeba dobré světlo nebo zkrátka jen štěstí, že se “něco zajímavého” děje. Což je většinou mimo naši kontrolou, jen to je často těžké vysvětlit oněm začátečníkům s planoucíma očima…

Klášter Nesosa Korea
Přivézt ze světa slušnou cestovatelskou fotku (tahle je z kláštera v Jižní Koreji) může být docela oříšek – protože najít kombinaci hezké světlo, hezká scéna, solidní kompozice vyžaduje hodně času, energie i štěstí.

Jiným slovy: model “dnes odpoledne si půjdu zafotit do centra Říma” nefunguje, nikdy nefungoval a fungovat nebude. Protože až na zázračné výjimky, téměř jistě nic rozumného v onom odpoledni nevznikne a ani vzniknout nemůže – tak prostě focení nefunguje.

A logickou reakcí žel bývá, že, viz výše, že začátečníci “začnou fotit blbosti”. Pojďme rozebrat, co tím vlastně myslím. Tady jsou mé rady a poznámky:

1. Foťte si, co chcete!

Tahle rada tak trochu nuluje všechny ostatní, ale musí tu být, protože pro mě osobně je hodně zásadní a nenápadně ji propaguji kudy chodím.

Zní: foťte si, co chcete. Nenechte si do toho nikým mluvit. Dělejte si ze sebe legraci, neberte se moc vážně, ale nenechte se moc ovlivnit okolím. “Jděte svojí cestou” zní kýčovitě, ale tady to opravdu platí.

Bedlivě se dívejte kolem sebe, zkoumejte, co se líbí vám a co jiným, zkoumejte, analyzujte, ale zůstaňte nad věcí.

Mnozí zkušení fotografové by zde asi dodali známou radu “a vyhýbejte se diskusním fórům, v nichž se hodnotí fotky, protože ničí duše začátečníků”. S tím já úplně nesouhlasím, jen k onomu “fotťe si, co chcete” občas přidávám ono “ale zkuste nefotit věci vyfocené milionkrát před vámi, nikoho nezaujmou, no a nefoťte blbosti”.

2. Vyhněte se dlouhým stínům v podloubí

Když říkám “nefoťte blbosti”, co tím myslím? Ten typ fotek, který velmi pravděpodobně vznikne při oné odpolední vycházce do centra Říma. Koloseum kvůli ostrému světlu a mdlé obloze nepůjde vyfotit, tedy cvakneme kapky vody na nedaleké fontáně a dlouhé táhlé ostré stíny nějakého podloubí, zkrátka něco, co bude vypadat alespoň trochu vizuálně zajímavě.

Jenže: na 99 % už se na ty fotky nikdy nepodíváte ani vy, ani samozřejmě nikdo jiný. Protože jsou prostě tuctové, nudné a nefungují.

Jinými slovy: zkuste se vyhnout prvoplánově líbivým fotkám. Ne, že by na nich bylo něco špatně, to ne! Ale prostě nefungují a budou nudit i vás.

A ano, samozřejmě, při tom všem platí pravidlo č. 1 (Foťte si, co chcete), ale…

Bagan
Tahle scéna z barmského Baganu už je zkrátka za hranou – její míra zdivočelosti jí nedává moc velké šance na delší život. A proč jsem ji tedy cvakl? Prostě tak na památku, nic moc lepšího ten večer vyrobit nešlo…

3. Pozor na tzv. modelky

Fotografování tzv. modelek je časté řešení, k němuž se uchylují nadšení fotografové zoufale pátrající po něčem, co by šlo fotit. Myslím onen model známý komukoliv, kdo kdy navštívil jakékoliv fotofórum či fotostupinu. Jde o typ příspěvku “koupil jsem si nový foťák a objektiv se světelností 1.4 a tu je sousedka Jarmila mezi listím stromů v parku”.

Nepochopte mě špatně: nekritizuji to, nedělám si z těchto fotek legraci (!), jen tento bod tu prostě být musí. Na jednu stranu je začít s portréty v rodinném prostředí skvělý nápad, viz další bod, ale onen častý typ fotky “krásná dívka pod košatým stromem” zkrátka dost často patří do kategorie “dlouhé stíny v podloubí” – je sice vizuálně prvoplánově zajímavá, ale je to prostě nuda, která nakonec nebaví nikoho.

4. Fotit rodinu je těžké, ale tam je dobré začít

Víte, jak zkušený fotograf pozná zkušeného fotografa? Podle schopnosti hezky cvaknout zcela banální věci. Tedy ano, testem umění fotografovat není východ slunce nad Tádž Mahalem, ale schopnost přivést hezkou rodinnou fotku z březnového pršlavého výletu na Karlštejn. Protože, jak víte, je to zkrátka těžké.

Ale zároveň platí, že pro začínající fotografy je rodina naprosto skvělým tréninkovým prostorem, kde se dá urazit velmi rychle obrovský kus vpřed. Ano, není to tak líbivé jako ona sousedka Jarmila v listí, ale trénovat na rodině je prostě jednodušší – i když třeba víte, že pak už nikdy rodinu fotit nebudete. Ale bez průpravy to prostě nejde a rodina je k tomu ideální.

Plus navíc: existuje zásadní typ rodinné a cestovatelské fotky, kde se dá poskočit “z nuly na sto” během doslova pár hodin, a to portréty v přirozeném světle. To už mnoho let radím lidem jako skvělý výchozí motivační bod.

Naučte se třeba vnímat měkké světlo u okna, přemluvte manželku/manžela nebo zrmzlinou zkorumpujte potomka a i obyčejný foťák dokáže skvělé portréty. A hlavně: pár týdnů budete mít co fotit. Tu je případně mé instruktážní video: Začněte kouzlit se světlem, vyfoťte doma skvělý portrét. Je právě o tom, jak najít doma místa k focení dechberoucích fotek.

5. Fotit dovolenou je těžší

Když se ptám na motivaci lidí fotografovat, častá odpověď pochopitelně zní: Mám foťák a nemám velké ambice, jen chci mít lepší cestovatelské fotky. Což je logické a pochopitelné – spolu s focením rodiny to je patrně motivace většiny fotografů.

Chyták ovšem je, že to rozhodně není cíl málo ambiciózní. Ba co víc, věřte nebo ne, přivézt z dovolené špičkové cestovatelské fotky je jeden z vůbec nejtěžších oborů fotografování.

Aby tahle věta nezapadla, ještě ji raději zopakuji: Přivézt z dovolené skvělé fotky je nesmírně těžké, náročné a obrovské zkušenosti vyžadující.

Asi to znáte: po dovolené zoufale sedíte u počítače a nad masou mdlých fotek se ptáte: proč se mi to celé nějak nelíbí? Proč tam není to, co jsem zažil/a? Snad vás uklidní, že to se děje všem fotografům na světě. Ano všem – protože přivézt z oné dovolené v Římě něco dechberoucího je prostě těžké.

A proč to je těžké? Protože vaše očekávání směřují k naprosto maximálnímu požadavku a vrcholu fotografického umění: zachytit atmosféru místa, energii měst, kouzlo okamžiku dané situace.

Z čehož plyne to podstatné: hezká fotka z cest nevznike náhodně, vyžaduje systematickou snahu a velké zkušenosti. Tedy bojujte, ale nenechte se “banálními” fotkama z dovolené nijak moc stresovat.

6. Fotit krajinu je nejtěžší

Abych vám rychle zvedl náladu po minulém ponurém bodu: samozřejmě, ono to vždy nakonec nějak půjde, i ten Řím se nějak podaří: počkáte večer na lepší světlo, nebo brzy ráno vyrazíte za svítání, odpoledne lapíte sympatického pikolíka nesoucího kafe před kulisou Kapitolu. Tedy nakonec to nějak dopadne.

A teď to ještě ponurejší: největší zklamání u začínajících fotografů obvykle přinášejí krajinky. Tedy zklamání z nenaplněných ambic zachytit prales v Borneu, sníh na Sněžce nebo les na Vysočině.

Zase si troufám zaspekulovat, že to je pocit, který dobře znáte: obnáší onu bezmoc, že se díváte na něco krásného, ale ta fotka tak vůbec nepůsobí.

Hollar Praha
Proč sem dávat slavný lept Václava Hollara z první poloviny 17. století? Protože princip stavby té scény je zcela stejný, jako bude fungovat i při dnešním cvakání v krajině: linie vedou pohled do záběru, horizonty pomáhají budovat prostor, “temná plocha” v pravém dolním rohu dělá to samé jako vinětace při hraní si s Instagramem: směřuje pohled do středu… Inu, je to stále stejné… Zdroj: Wikipedia.org

Co s tím? Snadný recept neexistuje, jediná cesta je poměrně trniná a dlouhodobá: musíte se smířit s oním banálním: že fotku tvoří světlo a kompozice. Přičemž hezké světlo je v krajině jev zcela výjimečný a kompozice v krajině vyžaduje znalost bezpočtu principů a nemála zkušeností.

Prvním krokem je, smířit se s tím. Uznat, že pokud prostě světlo nebude hezké (a často nebude), mnohdy prostě nic nevyfotíte a ani úpravy nepomohou.

Druhým krokem je otočení logiky focení v krajině: Je krásné světlo? Vyrazte fotit nyní! Jsou na obloze navíc hezká oblaka? Vše zrušte a rychle ven! Je ráno mlha? Rychle do skal! Chcete přivést fotky krajiny z dovolené? Vstávejte každý den v 5 hodin, ať lapíte východ slunce (což já tedy nezvládám)…

7. Fotit produkty (skoro) nejde

Seznam položek “na čem si začátečníci vylámou zuby” má na prvním místě položku “produkty”… Zákeřnost opět spočívá v tom, že to je problém nečekaný. Proč by mělo být těžké vyfotit botu do mého e-shopu? Proč se mi nedaří hezky cvaknout dortík v mé kavárně? A co ta vyšívaná dečka, co ji chci prodávat na trhu?

Inu, tak to prostě je. Co svět světem stojí, patří produktová fotografie k těm nejtěžším a nejvíce specializovaným oborům. Obyčejnou zrcadlovkou za 15 000 Kč s pevnou padesátkou je možné (řečeno více méně bez nadsázky) vyfotit titulní stranu National Geographic. Naproti tomu pořídit snesitelnou fotku kovové lžičky u keramického hrnku na koleně skoro nejde: univerzální objektivy nestačí, bez speciálního vybavení to nepůjde, a upravit to budete muset tedy opravdu hodně.

Tedy pozor na to – fotit banální nehybné věci je vážně hodně náročné, ale pokud s tím prostě budete počítat, i to se podaří…

8. Stanovte si cílovou skupinu (vážně)

Pojem “cílová skupina” sem jaksi nepasuje, že? Patří spíše do marketingu, ale ono i fotografování pro radost vlastně svým způsobem marketingem. Vytváříme fotky a ty fotky mají splňovat to, co od nich chceme: být vidět na Instagramu, posílat babičce hezké fotky dětí, zaujmout fanoušky nočních hasičských závodů, fotografovat mravence, zdokumentovat každodenní pití kávy v různých lokálech.

Fantastická a zároveň záludná věc světa focení je právě v tom, že každý od něho čeká něco jiného. A je dobré občas myslet na to, co vlastně chceme, co je cílem a proč to vlastně činíme.

A čím lépe se bude trefovat do očekávání svého i své “cílové skupiny”, tím lépe to bude fungovat. Lepší fotky to samo od sebe nezařídí, ale radost ano. Že málokdo na Instragramu ocení fotky z nočních hasičských závodů? Nevadí, ve specializované facebookové skupině určitě ano. Že nevyhrajete s fotkou “dítě – pes – Kokořín” žádnou soutěž? Nevadí, ale rodina z ní bude ve fotoknize nadšena. Že cestovatelské fotky vlastně nikoho moc nezajímají? Nevadí, na rozdíl od většiny na okamžik zářících fotek mají obrázky z cest obrovskou šanci přežít pár let, ba desetiletí.

Zkrátka, díky dobře nastaveným očekáváním přijde radost. A o tu ostatně u focení jde především.

9. Uvěřte mi, že fotka je obraz

Touhle větou už lidem trochu lezu na nervy, ale ona je prostě vážně zásadní. Tedy: pokud existuje pravda zcela univerzální, zní: fotka je obraz a funguje zcela stejně, jako obrázek v galerii, filmový záběr, ale také třeba muzika nebo knížka. Fotka je prostě nositel emocí a schopnosti něco předat dál. Tečka.

A při focení je hodně důležité na to myslet a neustále to zkoumat. Protože obraz prostě neodpouští chyby. Proč se mi tahle fotka nepovedla? Protože dceři trčí z hlavy větev. Proč je tahle fotka Kolosea lepší než ta včerejší? Protože dnes nad ním plují obláčky, a tato prkotina je pro výsledný efekt zcela zásadní. Proč je tahle fotka Pražského hradu o tolik vizuálně zajímavější, než ta hodně podobná s mírně jiným úhlem záběru? Protože v té první je navíc ta linie jezu – a linie, to je tajná zbraň malířů i fotografů.

Před obrazy není úniku – tedy foťte a při tom myslete na to, jak zopakovat to dobré a potlačit to mdlé a nefunkční…

rybník Třeboňsko
Mobily dokáží stále více nasimulovat pocit z opravdové fotky. Ač tady jde třeba o opravdu divokou složeninu z několika obrázků – což je vidět na “rozbité” siluetě ptáka vpravo nahoře.

10. Foťte, čím chcete

Jak jste si možná všimli z mých dalších článků na tomto webu, mé “velké” téma jsou mobilní telefony a jejich dopad na svět klasického fotografování. V jedné větě řečeno: právě nyní jsme uprostřed bouřlivé revoluce, v níž se díky až šokujícímu posunu schopností mobilů mění obsah slova fotografovat.

A hodně lidí se ptá: a mám se mobilů bát? Je to vůbec ještě focení? Mám se jako tradiční fotograf stydět se za má mobilní cvaknutí?

Má odpověď se nemění mnoho let: je dobré oba světy zkoumat, být mírně skeptický k novinkám, ale rozhodně je neodmítat. Protože focení je zkrátka jen jedno. A mobily dokáží právě třeba v krajině svými drobnými “podvůdky” usnadnit začátečníkům život.

Tedy: foťte si čím chcete a nenechte si do toho nikým mluvit. Jen tedy, pokud možno, nefoťte ty blbosti.

Reklama

8 komentářů

  1. Jan Libich

    Je to přesně tak. Fotka musí mít nápad, nějakou intuici a něco vypovídat, skvělá je i jistá originalita (jež dnes je už velice vzácná, neb skoro vše už někdo vyzkoušel). Osobně jsem fotil často i věci obyčejné, ale jinak než se obvykle fotí a zachycoval věci, jež běžné nejsou, jež prostě se tak často nevidí, také něco, co má nějaký příběh a nutí toho, kdo na to kouká klást otázky a zamýšlet se nad tím. Je to stejné jako obraz, člověk se ptá, proč to daný namaloval a co tím myslel, fotka, jež jen informuje tady je pták a tady je je strom se ztratí ve spleti miliónů jiných fotek, ale fotka, kde se dva ptáci perou nebo na sebe koukají a mají protikladné barvy a kolem je zajímavá atmosféra, ta už může zůstat v hlavě dlouho a to je právě to kouzlo fotky, člověk nikdy neví, kolik takových zdařilých fotek udělá. Není možné jít a říct, že nacvakám dneska 3 000 fotek a pak pár dobrých v počítači najdu, tak to nefunguje, fotka vyžaduje jistý nadhled a schopnost vnímat realitu obrazově a konceptuálně, umět se vcítit do kompozice, světla a barev a najít na tom něco zajímavého nebo zaujetí hodného a potom to vyfotit, možná to nebude úplně povedené, netrefí se to přesně, nebude dokonale ostré, ale pokud ta fotka bude něco vypovídat, bude mít vyšší cenu než dokonale technická fotka nějakého tuctového pohledu třeba na západ slunce, kterých podobných bylo tisíce. Je vždy důležité do fotky dát nějaký motiv, kontrast, protiklad nebo naopak harmonii, sladěnost, hledat související věci nebo naopak parodii či nějaký rozpor a do oči bijící nesoulad, prostě něco, co přinese zaujetí toho, kdo na to koukne a udělá v něm nějaký dojem, jež vydrží a nezmizí během vteřiny. Ono se to nedá naučit nějakým jednoznačným postupem, chce to zkušenosti a nebát se experimentovat a zkoušet a vnímat okolí svýma očima, ale i vnímat, jak to vnímají ostatní a co je na fotkách to pravé. Diskuzní servery s fotkami mohou někoho povzbudit, někoho odradit, dříve jsem na nich fotky publikoval, ale pak jsem přestal, přeci jen není čas se tam hádat s někým, proč a jak to bylo vyfoceno a proč se to nelíbí nebo líbí. Z fotky musí mít radost především autor a cítit, že ta fotka má co říci a pak se vždycky najde někdo, komu se líbit nebude, to je ale dobře, bylo by moc divné a nudné, kdyby se fotka všem jen líbila. Právě ta pestrost a nedokonalost je někdy na fotce to hezké, co ji udělá i zajímavou. Mám rád cykly a focení různých fotek na dané téma a pak je spojení do ladícího celku nebo třeba focení fotek, co vypráví nějaký příběh nebo focení denních a banálních fotek v zajímavé a netradiční perspektivě, jež třeba porušuje nudná a zaběhnutá pravidla, o tom je fotka a tím člověk by měl projít. Kdo ovšem si myslí, že jen bezduchým cvakáním tisíce fotek se naučí fotit, tak je myslím na omylu. Není to o počtu, je to o pochopení světla, obrazu, vjemu, dojmu, kompozice a všeho dohromady a hlavně o nějakém vlastním umu a schopnosti vnímat obrazy kolem sebe a umět si je představit oříznuté do nějakého formátu.

  2. Byli jsme s přáteli na dovolené v Rakousku, téměř na jednom místě. Kamarádka fotila mobilem de facto všechno a pořád. I v kostele. Spokojená. Já jsem tahal Nikona a přivezl jsem si snad 30 fotografií. V podstatě nespokojený. Chtěl jsem uvést dva extrémy fotografování. Dobrá fotka je obraz, velice správně.

    • Dobré je fotit srdcem. Všechno. A nebát se 99% fotek vyhodit.
      Já fotím hlavně pro sebe (a pro ty, kterým chci ukázat, kde jsem byl). Takže občas nepřivezu nic extra.
      Zajímavé je, že fotky stárnou, jak víno. Kolikrát mezi tím odpadem po 10 letech objevím skvost.
      Až mě bude fotografování živit, budu muset přehodnotit hodnoty.

  3. Je to mimo jiné i o tom, umět tzv. fotograficky vidět.
    Pro fotografa je důležité znát odpověď na otázky,
    CO fotografovat ? PROČ “to” fotografovat ? JAK “to” fotografovat ?
    Pokud fotografující nezná odpověď na tyto otázky, nemůže nic obsahem smysluplného vytvořit.
    Jde o to, k jakému účelu má být fotografie svým obsahem určena.
    Fotografie je obrazový sdělovací prostředek a promlouvá svým obsahem sdělení.
    Buď tedy někdo sděluje něco o něčem, a nebo o ničem.
    Tak jako někdo umí poutavě promluvit a jiný jen mluví, ale vlastně nic neřekne.
    O tom všem lze přemýšlet, pokud tedy má člověk zájem.
    Důležitá je i tzv. duševní hygiena, tzn. nenechat se zahltit a otrávit kvantitou všelijakèho obrazového odpadu.

    • Jan Rybář

      Jardo, děkuji moc za shrnutí! Zcela souhlasím… A podle schopnosti umět to uvést v život se dá poznat zkušený fotograf… Mějte se, JR

    • Souhlas. To jsou tři otázky které si stále dokola pokládám. Odpovědi se liší jak se člověk vyvíjí a jak jde čas.

  4. Jo ! Zlatá slova. Do kamene tesat. Tato slova přispějí k duševnímu klidu fotografa anžto sezná, že nespokojenost s výsledky nemusí být nutně způsobena toliko jeho neschopností. Jen za pomoci fotografií co smažeme , nebo nevyfotíme a víme proč,jsou ty co zůstanou. Přeji hodně zdraví a lásky

Připojte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*