Co má fotograf vlastně fotit? Překvapivě těžká otázka

Tohle zní jako nejbanálnější otázka na světě: Co má vlastně amatérský fotograf fotit? Jenže je to otázka opravdu těžká a záludná. Protože fotografové, marná sláva, touží po uznání. Což je v době, kdy každý fotí vše mobilem, překvapivě nedostatková věc.

Fotografové a touha po uznalém pokývání hlavou

Pro jistotu hned na začátku zdůrazňuji: tohle není pesimistický text, takové já ani neumím.
Ale otázka Co má neprofesionální fotograf s pořádným foťákem v době mobilní vlastně fotit?! je prostě překvapivě zajímavá. A záludná.

Na mých kurzech focení mně ji pokládá stále více lidí – S čím si na začátku hrát, na čem pilovat styl, čím se chlubit rodině a kamarádům?

A stejně tak hodně často vídám a slýchám nadšené začátečníky, kteří zahazují (obrazně řečeno) mobily, kupují foťáky a slavnostně si slibují, že teď tedy budou ti pořádní fotografové. A svět jim časem bude ležet u nohou. A když ne u nohou, tak budou z různých stran slýchat pochvalný šepot “obyčejných lidí” a vídat uznalé pokývání hlavou.

Takto to s obdivem okolí bývalo ještě relativně nedávno, ale nyní je svět obdivu dávno pryč – každý je přece fotograf, každý má v kapse mobil, tedy foťák.

A nováček s fotoaparátem znejistí – protože prostě fotografové po uznání a onom pochvalném mručení okolí touží víc, než jsou ochotni přiznat.

Krátká historie fotografické slávy a uznání

Klíčová myšlenka tedy zní: aby byl fotograf spokojený, musí ho přece jen občas někdo pochválit. A i ti, kterým je okolí opravdu jedno, potřebují mít dojem, že něco trochu smysluplného dělají. A ano, viz dále, právě mód “fotím zcela jen pro sebe a okolí mi je jedno” je ideální řešení, ale věřte mi, je méně časté, než se zdá.

Proč už si svět tolik nehýčká fotografy s pořádnými foťáky? Odpověď je samozřejmě zjevná: jsou zapadlí v moři mobilních telefonů a přívalů výtvorů umělé inteligence.

Méně zjevné ale je to, že ještě nedávno to bylo opravdu zcela jinak.

Před 150 lety byl fotograf naprosto nebývalým tvorem, otevírajícím nové vesmíry malováním světlem na skleněné desky. Fotografové bývali vážení členové vyšší společnosti fotografující převážně společenskou smetánku. (Patřil k nim i můj prapraprastrýc Jan Tomáš s ateliérem v dnešní Františkánské zahradě v Praze).

Před 100 lety bylo fotografování nadále výjimečným řemeslem, ale krom těch starých krásných ateliérových fotek už nabírala na dechu instituce fotografů amatérských a bývalo už poměrně běžné mít doma nějaký menší foťák. Byť ceny foťáků byly hodně vysoké, a nebyla to kratochvíle pro každého. Ale i amatérský fotograf byl tehdy hrdina.

Před 50 lety byly už pevně ustaveny dodnes existující kasty profesionálních a amatérských fotografů. Ti profesionální zahrnovali velké spektrum všech možných odvětví, amatérští už připomínali ty, co známe dnes. Ale s jednou zásadní výjimkou: i amatérští fotografové byli hýčkáni a obdivováni. Protože ne každý to uměl a ne každý fotil. Ale v každé rodině byl jeden až dva “strýčkové fotografové” poctivě terorizující příbuzné neustálým dokumentováním všeho možného. Ale ten obdiv pro ně tam stále byl.

Před 15 lety už jela naplno digitální revoluce, svět začaly dobývat slavné řady relativně dostupných digitálních foťáků, které opět znovu změnily rozložení struktury fotografů: profesionálové zůstali profesionály, ale nastala exploze amatérských fotografů. Místo dvou strýčků fotografů jich bylo najednou v každé rodině 5-6. A byli nadále obdivováni, protože digitální foťáky byly vážně revoluční.

Před 5 lety (plus minus) se ten starý svět vlastně tak trochu zhroutil. Strýčkové fotografové přestali být potřeba, protože ty rodinné oslavy a výlet do Říma už si každý vyfotil mobilem. Blbě, ale vyfotil. Ano, kasty profesionálních i amatérských fotografů zůstaly, ale s jednou zásadní výjimkou: běžní a příležitostní fotografové přišli o ten nenápadný, ale zásadní zdroj energie – pocit alespoň mírné výjimečnosti. Který, jsem si jist, je důležitějším motorem focení než se může zdát.

A co si má tedy pořádný fotograf s tím novým světem počít?

1. cesta – fotit jen pro radost, tedy pro sebe

Tahle cesta zní poněkud kýčovitě, ale je to svým způsobem cesta zdaleka nejlepší. Pokud fotograf dokáže fotit jen a pouze pro sebe a ignorovat okolí, má před sebou nesporně mnoho desítek let šťastného fotografického života.

Na jednu stranu tahle možnost v sobě má zabudovaný klíčový princip: že focení je především vášeň a radost. Čímž pádem je pak trochu jedno, co fotím a jak fotím. Protože prostě fotím a to mě na tom baví.

Problém ale je, že to je relativně těžké. 150 let platilo, že fotograf je prostě tak trochu stvoření předurčené k velkým věcem a tedy stvoření logicky čekající obdiv. Nebo alespoň občasnou pochvalu někoho z rodiny nebo kamarádů.

2. cesta – fotit to, co mobily neumějí

Tohle je asi cesta nejbezpečnější a nejrozumnější – pořád je poměrně dost oblastí, které mobily ještě nedokázaly dobýt. A v nich je možné zazářit.

Možná teď namítnete: ale foťák přece VŽDY vše vyfotí lépe než mobil, tedy COKOLIV co vyfotím, bude vždy o mnoho pater výše než sebelepší mobil. Ano, to sice platí, ale ocení to jen fotografové, nikoliv “běžní občané”, kteří se jak známo hodí jako zdroj onoho pomíjivého obdivu. Plyne z toho například to, že rodinná fotka nemá moc šanci – tam už to mobily opravdu válcují.

Stejně tak nemá moc smysl vůbec nejoblíbenější kategorie fotek u začínajících fotografů – říkám jim “dlouhé stíny v podloubí” a jsou to takové ty fotky podzimního listí pokrytého jinovatkou, Karlova mostu v kýčovíté mlze a krásné dívky tajuplně procházejí ulicí tajuplného města. Jsou to tzv. hezké fotky, které rychle zasvítí, ale pak zemřou a neštěkne po nich ani pes. A ač to lidé nechtějí slyšet, i tuhle kategorii už prostě mobily zvládly a pořádného foťáku tam skoro netřeba.

A kam tedy mobily zatím nemohou? Třeba do špičkové cestovatelské fotky, mobil neporazí foťák ve složitém světle orientálního bazaru. Nebo do sféry opravdu špičkových portrétů, kdy je rozdíl foťák / mobil stále někdy až bolestný – ano, portréty třeba u iPhonů vypadají hezky, ale jen do té chvíle, než tu samou scénu vyfotíte foťákem (vyzkoušeno cca 100 krát na kurzech).

Ale obdiv je možné získat i za disciplíny překvapivě obyčejné – mobily jsou nadále nepoužitelné třeba pro focení sportu. Tedy vyfotit foťákem školní zápas ve volejbale nesporně onen kýžený obdiv přinese, protože to mobil prostě neumí. Anebo v produktové fotografii, což je odpradávna jeden z nejtěžších typů fotografování, mimo jiné proto, že vyžaduje speciální výbavu a objektivy. Což, ano, mobily zvládají velmi špatně.

3. cesta – vytvořit si vlastní autentický svět a být tak trochu celebritou

Radit někomu, aby se stal celebritou, zní asi trochu podezřele – to uznávám. Ale chtěl jsem se jen na konci tohoto článku tvářit optimisticky. Chci tím říct, že na jednu stranu to fotografové opravdu nemají snadné. Na stranu druhou nabízí nová éra masového fotografování šanci vyniknout těm, kteří pochopí svět sociálních sítí a najdou si nějaký svůj specifický přístup.

Pojem influencer u mnohých “tradičních fotografů” vyvolává zoufalé kroucení hlavou a polohlasité výkřiky ve stylu “Vždyť se na to nedá dívat a horizont navíc není vodorovný.”

Ano, někdy se na to opravdu dívat nedá, ale často je to jen nový a pro mě osobně fascinující způsob, jak staré dobré fotografování použít. Jak používat fotku jako nástroj komunikace. A jak zkoumat, kam se fotografování posouvá. Tedy já influencery spíš považuji za průkopníky nových cest.

Zkrátka: dost často se o tomto tématu hádám a říkám lidem kolem: jen se do toho Instagramu přece jen pořádně ponoř. Ano, většina je balast, ale pak se tam najednou objeví opravdu zajímavé věci. Zajímavé světy využívání fotografií, zajímavé přístupy popírající mnohé z dávných pravd, ale přesto skvěle fungující. Světy skoro nekompatibilní s tím, co jsme za focení považovali v posledních desetiletích. Ale přesto nesmírně zajímavé.

Pro focení tedy nadále platí: Kdo to dělá dobře, zajímavě a autenticky, i nyní si vyslouží uznalé pokývání hlavou. A jeho fotky tak budou dávat smysl.