5 nečekaných věcí, které se špatně fotí

Jak by vypadal žebříček nejhůř vyfotitelných věcí? Možná vás to překvapí, ale na čelných místech by byly zdánlivé banality, u nichž se i zkušení fotografové hodně nadřou. Třeba výlet do Říma. Nebo focení sluncem zalité krajiny bez mráčku. Pojďme to probrat, ať se nad letošními úlovky příliš netrápíme…

Konec dovolených bývá pro fotografy (zkušené i nezkušené) často zdrojem vnitřního neklidu, kdy na ně útočí nepříjemné otázky: “Neměl/a jsem to vyfotit nějak lépe!?” anebo rovnou ono kruté “Proč se mi letos fotky nepovedly víc?!”

Mnoho let se snažím tyto chmury trochu mírnit konstatováním, že přivézt z dovolené pořádnou fotku je zkrátka mnohem těžší, než se zdá. Ba co víc, ono “banální” cestovatelské focení je ve skutečnosti jednou z nejtěžších fotografických disciplín, věřte, nebo ne…

A není to jen dovolená: zde je seznam pár situací, které vypadají jednoduše, ale zuby si na nich mohou vylámat i hodně zkušení borci. Jinými slovy, tohle je můj možná trochu nečekaný žebříček nejtěžších věcí, s nimiž se můžete při focení potýkat.

Fotograf ilustrace
Fotografové, jak známo, musí neustále překonávat nejrůznější překážky – a to často nečekané. Ilustrace: Depositphotos

Tedy, co se opravdu blbě fotí?

1. Dovolená, zkrátka cestovatelské fotky

Tento příběh si dobře pamatují všichni fotografové: je to příběh vzteku a zklamání z fotek z docela obyčejné dovolené: z víkendového pobytu v Římě, z romantického výletu kamsi pod palmy nebo třeba jen do nekonečných dubových alejí Třeboňska.

Všude tam je krásně, ale fotky, které si pak prohlížíte v hotelovém pokoji nebo doma v počítači, jsou prostě takové nějaké nudné, nevýrazné, zkrátka daleko za očekáváním. Trefil jsem se do vašich pocitů po nedávné dovolené? Já vím, že trefil – a hned vás tedy uklidním: je to zcela normální. Totiž: fotografovat na cestách je jedna z nejtěžších fotografických disciplín, která vyžaduje dokonalé zvládnutí těch nejtěžších zákoutí techniky, práce se světlem i kompozicí.

Ale proč to tak je? Protože dobrá cestovatelská fotka musí splnit jednu ze dvou podmínek: buď v ní (1.) musí být schovaný příběh, emoce, pohyb, anebo (2.) to musí být dokonalý dechberoucí obraz (což se týká hlavně krajiny, viz další bod).

To proto NIKDY nebude fungovat oněch 379 fotek kostelů, soch a schodišť, které při onom výletě do Říma cvakneme. Nebudou se líbit nám, ani nikomu jinému. Když si je budete prohlížet, nedokáží na vás přesunout ani onu energii místa, ani vám vzít dech svojí dokonalou kompozicí. Výmluva, že jsou jen na památku, neplatí – jsou mrtvé, smažte je, nikdy se už na ně nikdo nepodívá. Ani vy.

Co s tím? Podrobná odpověď by vydala na knihu, krátké shrnutí zní: 1. naučte se fotit na cestách lidi – jeden římský číšník nesoucí pizzu před siluetou kolosea má větší hodnotu než všechny ostatní statické fotky z toho dne. 2. naučte se fotit obrazy – čímž se dostáváme k dalšímu “průšvihu”, a to je focení krajiny.

2. Krajina. Krajina?! Ano, krajina je vždy výzva

Co je nejčastěji fotografované téma? Krajina (dobrá, kromě psů, koček a dětí). Přesto je překvapivě vzácné zahlédnout na všech možných sítích kolem sebe nějakou opravdu úchvatnou krajinku. Tedy takovou, kterou byste si dali třeba na stěnu, takovou, která vás dokáže alespoň na zlomek vteřiny zastavit v chvatu a přenést někam jinam.

Onen krutý fakt zní: fotografování krajiny je další položkou na seznamu nejtěžších fotografických disciplín. Právě kvůli onomu pravidlu, před nímž není úniku: pokud fotka krajiny není dokonalý obraz, nebude fungovat, nedokáže přitáhnout pozornost lidí, ani tu vaši. Možná na chvíli zasvítí na Instragramu, pak ale zhasne.

Že vám to zase přijde přitažené za vlasy? Bohužel, není: i karty zkušených fotografů jsou po dovolených přeplněné záběry krajin, na které se už nikdy nikdo nepodívá, protože to prostě nejsou obrazy, které by dokázaly přežít do dalšího dne – nedokáží prostě předat dál onu emoci, zážitek, krásno, romantično.

Proč vám to vlastně píšu? Abych vás uklidnil, že pokud se i vás zrovna tyto chmury týkají, nejste sami, tak to prostě je.

A co s tím: k cíli vede ne zrovna snadné přiznání, že mnohdy se prostě fotit nedá, že v krajině jsme v naprostém zajetí světla. Ale především to, že to nepůjde bez dávných principů kompozice starých dobrých malířů, od práce s liniemi po “odrážení pozornosti” temnými plochami po plánování průchodu pozornosti obrazem. Ne, není to přitažené za vlasy – cvakat prostě nestačí.

3. Produkty = nejtěžší obor ze všech

Zjednodušovat se nemá, ale tady to risknu: Patrně nejtěžším oborem focení je nejspíš produktová fotografie. Je to obor, kterému se i ostřílení borci z jiných oborů vyhýbají jako čert kříži, protože velmi snadno pohoří. Zkrátka vyfotit něco jako “rohlík leží v košíku” tak, aby to byla opravdu hezká fotka, je prostě hodně těžké.

Ano, je to trochu nečekané, a o to více produkty trápí začínající fotografy. Potkal jsem (i na svých kurzech) hodně lidí, kteří si koupili pořádný foťák a těšili se, jak ze dne na den budou fotit krásné fotky třeba vyšívaných deček. Mám z toho vždy děs, protože tyhle studenty prostě posunout vpřed skoro neumím – produktová fotka vyžaduje speciální vybavení, speciální svícení, hodně trpělivosti a obvykle i solidní retušérské dovednosti.

Osobně zvládnu ledacos, ale když po mě nějaký kamarád chce něco na způsob “prosím cvakl bys mi v kavárně borůvkový koláč?”, velmi rychle utíkám pryč (i když borůvkový koláč bych možná zvládl, tvarohový by byl horší).

Proč? Stručně řečeno, opět nám platí ony přísné poučky: buď je tam emoce, pohyb, příběh, což u koláče z principu nebude. Anebo to musí být obraz – tedy vlastně něco na způsob zátiší z loveckých zámečků, obraz, který dokáže žít sám o sobě. Proto je to tak náročné, třeba při focení jídla je zcela zásadní vytvoření kontextu, tedy nadesignování celé scény, což je náročný obor sám o sobě.

4. Lidi. Zejména jejich skupiny. To skoro nejde

Jasnovidec nejsem, přesto vím, jaká kategorie fotek vás na vaší kartě zklame skoro vždy: skupiny lidí. Tedy ono tržiště v té romantické zemi, kde jste byli na dovolené. Nebo výlet s kamarády někam do krásné přírody. Nebo prostě jen pokus vyfotit několik neposedných dětí na rodinné oslavě. Skoro vždy to dopadne bídně, skoro vždy vás/nás to štve.

Nepochopte mě špatně: focení lidí je disciplínou zcela zásadní a bez snahy nějak je zachytit mají třeba fotky z cest minimální šanci na úspěch (viz první bod). Přesto ale platí, že když je lidí na fotce několik, vše se rychle začne hroutit.

Důležité je chápat, proč to tak je. Stručně řečeno: naše oči nemají rády chaos. Když je na fotce něco nedokonalého, celkový dojem to zcela zásadně nabourá. A fotka se nám prostě nebude líbit. Když je na fotce člověk nebo dva, s trochu štěstí a umu tu harmonii ještě udržíme. Větší skupina je však naprostou zárukou chaosu, tedy neharmonické a špatné fotky.

Stačí pohlédnout na školní fotografie tříd: na nich je vždy úhledná paní učitelka (ta si pohlídala výsledný výběr), zhruba polovina dětí je více méně v pořádku, čtvrtina zrovna mrkla a další čtvrtina vypadá tak nějak divně. To znáte, že?

Zkrátka: je statisticky téměř nemožné dobře vyfotit skupinu lidí tak, aby vše vypadalo dobře. Z čehož plyne i rada, co s tím: Lidé jsou na fotkách zásadní, čím méně jich tam bude, tím větší šance na úspěch obrázek má.

5. Místa, kde se cítíte dobře (třeba západ slunce)

Tento bod je možná nejméně konkrétní, ale i tak ho znáte velmi dobře: nejvíc vás naštve, když se nějak nedaří fotky z těch nejkrásnějších míst a chvil. Když zapadá slunce na mořem, když jedete s dítětem na kole krásným lesem, když se řítíte na běžkách zasněženou krajinou.

Vytáhnete foťák nebo mobil, a cvak. Ona nádherná scéna by měla být zachycena. Pointu však již jistě tušíte: ono kouzlo okamžiku tam prostě není. Jen zlatavá šmouha nad temným obrysem moře, úplně obyčejné fotka kola v úplně obyčejném lese, nepřehledná fotka šedivého sněhu, modrého nebe a pár těžko znatelných stromů.

Pokud jste zkušení borci, zrovna toto zklamání se vás netýká, pro mnoho méně ostřílených fotografů jsou však podobné fotky zdrojem nekonečné frustrace…

Důvod? Už jsme ho zmínili v předchozích bodech. Fotka VŽDY musí být obraz, vždy musí nést emoci, vždy musí být schopna předat něco víc, než jen to, co zachytíme náhodným cvaknutím. Tečka.

Co s tím? Přijmout, že i západ slunce musí být olejomalbou – přimíchat do něj nějak pár siluet, dostat prostor, tři dimenze. Dítě na kolem zkorumpovat zmrzlinou výměnou za pár minut mírně aranžovaného focení, v němž se ona skvělá atmosféra dá do obrázku dostat. A v případě zářivého sněhu a vaší stopy je si třeba možné vzpomenout na princip pevného bodu starých mistrů – a umístit do kompozice cokoliv, co rozbije bílý prostor a dokáže ukotvit pozornost vaši i dalších diváků.

Zkrátka, fotka vážně musí být obraz a nic s tím nenaděláme.


 

 

4 komentářů

  1. Do kamene tesat! Přesně to jsou důvody, proč přes přes léto skoro nefotím. Prostě jsem na dovolené, věnuju se rodině a není úplně klid na to, promýšlet kompozice. Navíc ani moc nejsou podmínky pro focení – často opar, nic moc světlo, obloha bez mraků, příliš dlouhé dny (vstávat na východ slunce ani omylem, nejsem ranní typ, a západ je zas moc pozdě na to, aby člověk něco podnikal). Nedávno jsem prohlížela tak 15 let staré fotky z dovolených, co jsem cvakala kompaktem, a říkala jsem si, jaká je to hrůza (a jakto že jsem to tehdy neviděla).

  2. Existuje nějaký fígl, jak vyfotit prudký svah, aby na fotce vypadal stejně prudký a „nenarovnal“ se? Zkoušela jsem dát tam člověky v dálce i blízko, nebo strom, aby byl vidět sklon, naklonit foťák, atd. ale nějak se mi to pořád nedaří. Díky předem za tip.

    Jinak vím, že se bráníte hodnocení cizích fotek či fotek svých studentů. Ale myslim, že lidi by ocenili, kdyby vám mohli poslat/nahrát někam fotku a vy byste poradil, jak by se dala vylepšit. Nebo třeba jednou za měsíc udělat nějakou galerii fotek od lidí/vašich studentů, třeba na Instagramu, a vybrat 5 nejlepších a říct proč. Zvýšil byste si určitě impact, lidi by uvítali interaktivní aplikaci a šiřili to sami dál. To jen tak pro zamyšlení.

  3. Vlastně všechno na co se nepřipravíte a nevěnujete tomu potřebný čas, energii a znalost. Vyjjímka jsou náhodné cvaky kdy to zrovna „sedne“, ovšem to je tak 1x do roka z desetitisíců cvaků.

    • Jan Rybář

      Zdravím a jasně, samo nejde nikdy nic – na druhou stranu je hodně věcí, které vypadají jednoduše (výlet na Kokořín), ale začátečníci netuší, že se pokouší dobře zvládnout něco, na čem se zapotí i hodně zkušený borek, proto jsem sepsal tyhle „chytáky“ na uklidněnou… JR

Připojte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*