Jen tištěná fotka uchová emoce – rozhovor s expertem

Proč vlastně lidé tisknou fotky? Jakou roli ve fotoknihách hrají emoce? A jak vypadají dějiny fotografie očima tiskařů? Na to odpovídá Libor Rambousek, předseda představenstva CeWe Color (tedy i sítě prodejen Fotolab) a pamětník bezpočtu tiskařských mezníků posledních 33 let.

Libor Rambousek byl v roce 1990 u vzniku jednoho z prvních minilabů v polistopadovém Československu a zpracování fotografií se bez přestávky věnuje po celou tu dobu. Potkali jsme se v porotě soutěže Cestovatelská fotografie roku a tam mě napadlo udělat s ním tento trochu netypický rozhovor. Jeho pohled na vývoj fotografování z trochu netradičního úhlu mi zkrátka přišel opravdu hodně zajímavý.

Mobily v posledních pár letech a předtím digitální fotoaparáty dramaticky změnily svět fotografování. Jak se to projevilo na zhotovování fotek a fotoknížek? Co se změnilo?

Změnily se hlavně emoce, které fotografie provází. Kdysi bylo hlavní hnací silou očekávání, co nakonec bude na negativním celuloidovém filmu – fotograf musel jít většinou do obchodu s objednávkou a následně se tam po vyvolání snímků vracel. To je dnes jiné, protože dnes už se lidé mohou na snímky kdykoliv podívat na displeji. Vše se nyní změnilo na uchovávání emocí, které ve světě mobilů mizí mnohem rychleji. Zachovat je umí jen tištěná fotka.
To se, mimochodem, projevilo i na načasování objednávek. Dříve se s filmovými cívkami spěchalo ke zpracovateli ihned, tzn. nejčastěji po dovolených v létě a po Vánocích v lednu. Dnes je vrcholem naší zpracovatelské sezóny vánoční čas dárků, tzn. listopad a prosinec. Pojem letní sezóna se tak z fotografických a tiskařských sálů vytratil.

Tištěných fotek ubylo

Předpokládám, že se tiskne méně fotek než ve zlaté době digitálních fotoaparátů, tedy zejména v druhé dekádě tohoto století.

Výtěžnost snímků, které si lidé pořídí, je drasticky nižší. V odborném tisku jsem četl odhad, že za deset minut se nyní udělá tolik snímků jako za celé 20. století. My jsme dříve v centrální laboratoři vyvolali více než 100 milionů fotek ročně, výhradně z filmů. Nyní z digitálních médií zhotovujeme polovinu tohoto množství.

Dnes nám nad toto centrálně zpracované množství také hodně pomáhají CEWE fotostanice, které máme v České republice a na Slovensku na více než 1000 místech. K této samoobslužné stanici přistoupíš, přes bluetooth nebo kabel přesuneš z mobilu snímky, vybereš na dotykovém monitoru které chceš, a ihned na místě vytiskneš ve zvoleném formátu. Tato možnost uchování snímků zažívá boom, protože lidé si uvědomují, že mají v mobilech tisíce fotek, většinou je ale ani nikam nepřehrávají, spíše některé z nich pouze přes sociální sítě sdílí. V počítačích a mobilech pak leží v archivech, přičemž harddisky a jiná elektronická média nás nedoprovází dlouhá léta. A lidé si nyní více uvědomují, že je dobré fotky mít v ruce. To je opravdu velký trend – okamžitá fotka. A této službě se daří.

To ale pro fotky z pořádných foťáků asi moc není, že?

Je to hlavně pro uživatele mobilních telefonů, i když kvalita tiskáren a barevná stabilita těchto fotografií je však stále vyšší. Vůbec bych se kvality tohoto dokumentu neobával.

Nicméně máme moderní produkty: fotoobrazy, CEWE fotoknihy a další. Jsou to obratové příležitosti a příležitosti pro vytváření trhu. Což je pro nás důležité. My jsme nikdy s obratem nepadli, což vlastně hezky ilustruje svébytnost fotografického produktu, zejména na tak tradičním fotografickém trhu, jako je naše republika, která ve fotografickém hobby násobně vyčnívá nad okolím východní a střední Evropy. Spoléhám na to, že emoce, které tištěné fotky dokáží zprostředkovat, se zase vrátí – že lidé potřebují po letech s covidem a uprostřed
zdražování životních nákladů zapomenout, znovu podle možností hodně cestovat, bavit se, zkrátka užívat si svůj život v rodině a mezi přáteli.

Emoce se vracejí po 7 letech, zjistila studie

Slovo emoce je pro dobrou fotku hodně důležité – vám jich tady výrobními halami se stroji prochází obrovské množství, že?

Ano, pro fotku jsou emoce opravdu zásadní. Kdysi jsem viděl studii z americké psychologické univerzity, která zjistila, že emoce, vztah ke snímku, je v okamžiku pořízení na jisté úrovni, a následně – po měsících a letech – slábne. A vyčetli z velkého statistického souboru dat, že zhruba po sedmi letech, ano opravdu po sedmi letech, se emoce vrací na tu samou úroveň, a dokonce i roste. A jsem si jistý, že takto vztah k fotkám opravdu funguje – byť samozřejmě ne ke všem, které takto uchováme. Vzpomínám si, když jsem zhotovil černobílé fotky mých rodičů a předků, mnohé z nich zhotovené z fotocitlivých vrstev na skleněných deskách, které jsme zdigitalizovali a vyvolali. Nadšeně spojoval souvislosti, zabýval se hádankami neznámých osob na snímcích, hledal místa pořízení a srovnával je se snímky míst pořízení v současnosti – tak mě to zasáhlo.

Navíc toto spojuje profesionální fotografii s tou amatérskou – v obou případech platí, že fotka je především o emocích. Zkuste zalistovat např. některým časopisem National Geographic, vydaným před desítkami let a vidět změny, kterými svět prochází. Bez obrazových dokumentů by nebyly viditelné.

Nový fenomén: Roční knížky

Když se tedy těch 33 let díváš na ty miliony a miliony fotek – co tě napadá? Jaké jsou hlavní trendy posledních let?

Zrodil se fenomén ročních knížek – lidé si uvědomili, že prostě chtějí svůj život nějakým způsobem dokumentovat, vracet se ke klíčovým momentům. Protože to je katalyzátor pro rodinný život, pro skupiny přátel a podporu zájmů. Nedávno jsem se byl podívat na výstavu mexické malířky Fridy Kahlo, ona byla i vášnivou fotografkou a dokumentaristkou rodinného života. Fotografie ve fotoalbech komentovala, namísto dnes vkládaných klipartů jsem viděl na snímcích otisky rtěnky a jejích rtů, jako projev pozitivní emoce, ale i vystříhávala, jako projev negativní emoce. Tam jsem si uvědomil nesmírně důležitý fenomén fotografie pro ty, kteří je berou čas od času opětovně do rukou: vzpomínky, zpětné vyvolání emocí, často se nyní v hlubším významu užívá anglický výraz „digital heritage“, tj. digitální (obrazové) dědictví ve smyslu odkazu, nadčasový nadhled, trochu filozofuji, ale věřím, že každý to vnímá obdobně. Fenomén roční knihy nebo kroniky roku je opravdu zajímavý – lidé koncem roku, kdy, mohu-li to tak říct, bilancují, jsou schopni nad fotkami prožít uplynulý rok ještě jednou, vybrat si z něj ty nejhezčí momenty a ty dát do fotografických knížek a ty velmi často darovat těm kolem sebe, které tím jistě osloví a potěší. Fantastický a odpracovaný dárek. Kroniky roku tvořily loni zhruba pětinu vyrobených CEWE fotoknih. Pokud bych se podívat do předchozích let, tam vždy vládla dovolená.

Tedy není třeba se bát, že staré dobré papírové fotky se dostanou na okraj zájmu?

Rozhodně ne. Jako příklad uvedu, když na svět kdysi přišly diapozitivní filmy s vynikající barevnostní a větším gamutem (rozsahem barev) mnozí říkali: to je konec negativního filmu, protože diáky byly prostě skvělé, při promítání ukazovaly momenty ještě věrněji. Ale nestalo se to. A proč? Protože ukázat zážitky na diácích znamenalo zatemnit místnost, připravit projektor, všechny svolat a říct jim: pojďte, promítáme! Ale to je běžně nepraktické. Stejné je to s tím, o čem si teď povídáme: ať už máš fotky na počítači nebo v mobilu, tak neřekneš: teď si pojďte sednout a já budu klikat a vyprávět. Tedy: lidé potřebují pro příjem emocí určité podmínky a mentální klima a také svobodu rozhodnutí, kdy se chci s obrazovými momenty potěšit. A nejsi uzurpovaný povinností sedět před projektorem nebo displejem počítače. Jasně, dá se posílat přes Facebook nebo Instagram, ale to pro námi diskutovaný smysl fotek nefunguje. Určitě toto tvrzení nemohu podávat úplně kategoricky, ale myslím, že v převážné většině toto platí.

Mezníky v tisku fotek

Fotografové obvykle vnímají historii jako sled foťáků: s čím kdy fotili, co se kdy objevilo, jaké novinky kdy přišly. Ty ale stejnou historii vnímáš z jiné strany: 33 let zpracováváte fotky, byl jsi u samých začátků tohoto oboru v naší zemi. Jaké tam vidíš zásadní mezníky, když se podíváš zpět?

Prvním mezníkem byl určitě rok 1990, kdy se otevřely hranice, skončila běžně nepřekročitelná bariéra devizových příslibů a lidé mohli volně cestovat. Hurá! To byl začátek 90. let. Do té doby byla barevná fotografie zpracovávaná v družstvech Fotografia, dodání trvalo až tři týdny a pak přišly barevně méně kvalitní a drahé fotografie. A najednou v těch devadesátých letech do republiky vstoupili dodavatelé s novými moderními materiály: Kodak, Agfa, Konica, Fuji. Extrémně rychle se zlepšila kvalita barevných fotografií a zároveň se zrychlil termín dodání. A co bylo hodně podstatné: rychle šla dolů cena. Fotka, která dříve stála 9 Kčs, spadla až na 1 korunu, v rámci konkurenčního boje. Na začátku 90. let byla konzumace barevného filmu na obyvatele 0,025 na rok a hlavu. A to se během deseti let změnilo na hodnotu 1,0 a více, za rok, na přelomu století se v České republice zkonzumovalo 10 milionů kusů filmů různých značek, hlavně kinofilmů. Z luxusního produktu barevné fotografie se stala běžně dostupná služba.

Pak ale vše začal měnit nástup digitální éry, že?

Když vše po deseti letech této dynamické fotografické historie dospělo do kulminace, tak samozřejmě padaly počty konkurence. V dobách největší slávy tady bylo asi 600 minilabů, včetně různých „garážových“ podnikatelů a malých provozovatelů. Udržet nízkou cenu vyžadovalo mít vysokou efektivitu práce a to zase znamenalo nutnost mít moderní a drahé automatické technologie. Tím se vyčistil trh zpracovatelů – to jsme zhruba kolem roku 1998-99. A v té době se začaly objevovat první digitální foťáky, to bylo těsně před koncem století.

Do pár let tu byl problém – někdy kolem roku 2003 až 2005 propukla naplno digitální revoluce, přišly nové fotoaparáty, kinofilm byl na ústupu, i přes „agónii“, která se jmenovala Advanced Photo System, celuloidový film pokrytý transparentní magnetickou vrstvou k zachycení základních fotografických a objednacích indikátorů. Představený v roce 1996 společností Kodak. Zrození mrtvého dítěte, byla častá metafora. Věnoval se tomu veškerý svět producentů, kteří s tím měli co dočinění od výrobců foťáků až po výrobce zpracovatelských technologií. Byl to marný boj, který trval asi jen několik let. Následně zůstaly APS filmy na okraji trhu a dnes již samozřejmě neexistují.

Proč se z foťáků stal “magnetofon”

Proč to byl problém?

Protože – což v začátcích vůbec nikdo netušil – lidé začali používat fotoaparát nikoliv jako fotoaparát, ale jako „magnetofon“, záznamové zařízení na snímky. Zpracovatelé si někdy kolem roku 2005 říkali: tak, teď mají zákazníci snímky uchované v digitální podobě, opět budou žádat naší službu, přijdou a my jim digitální snímky zpracujeme do fotek. Ale zákazníci v houfech nepřišli! A začali své snímky ukládat do počítačů a vypalovat je na CDčka – tenkrát ještě nikdo nevěděl, že průměrné CD vypálené doma vydrží v průměru čitelné sedm let a dnes navíc již čtecí zařízení CD v počítačích většinou nejsou instalovaná. Opravdu hodně věcí jsme museli marketingově, obchodně a technicky změnit, dělat jinak, inovovat a vymyslet nové produkty. Tvořit trh. To byl tedy druhý mezník, zhruba začátek tohoto tisíciletí, kdy naplno nastoupily digitální technologie.

Co znamenal masový rozmach digitálních foťáků?

To byl právě další mezník – kolem roku 2010 přišel neskutečný boom, protože kvalita digitálního snímku se při dobrých světelných podmínkách vyrovnala z praktického hlediska snímku negativu. Vedle fotografií se snížila i cena fotoaparátů, zrcadlovek, už to nebyly desítky tisíc, ale bylo možné koupit řádově za deset až dvacet tisíc korun kvalitní zrcadlovku. A začaly se vyrábět velké produkty, například fotoobrazy.

Dalším mezníkem byl internet, který umožňoval posílat stále větší objemy obrazových dat. Spolu s tím vznikaly nové objednací aplikace a úspěšný byl ten, kdo byl na internetu vidět a jeho objednací aplikace byla uživatelsky jednoduchá a spolehlivá. To platí beze zbytku a stále více dodnes, ať již se jedná o aplikace pro stolní počítače nebo tablety a mobilní telefony.

A poslední dosavadní velký mezník, což určitě neříkám nic objevného, je právě nástup mobilních fotoaparátů s jejich stále dokonalejšími kamerami. Ruku na srdce, kolik z nás má doma skvělé fotoaparáty, které již často pro fotodokumentaci ani nepotřebujeme.

První fotokniha z roku 2005

Někde jsem se dočetl, že jste byli první, kdo u nás začal dělat fotoknihy. Je to tak?

Ano, vše se zrodilo tak, že v CEWE byla skupina vizionářů, kteří si začali s digitálem hrát už v devadesátých letech předchozího tisíciletí, na samém počátku zrodu digitální fotografie, ve spolupráci s výrobci technologií, tehdy např. s izraelskými tiskárnami Indigo. Mimochodem z té doby pochází také v branži slavný výrok majitele této firmy, tzv. otce komerčního digitálního tisku, Bennyho Landy: „Co může být digitální, digitální bude!“. První fotoknížku jsme u nás vyrobili v roce 2005, to byl mezník. Vyrobil si ji tehdy u nás režisér Petr Jákl, to je kuriozita, na kterou jsme pyšní a nebyla zdaleka v jeho případně poslední. Nyní všechny tiskárny v CEWE evropské síti vyhotoví kolem 6 milionů fotoknih ročně, z toho my v našich tiskových sálech v Praze pro český a slovenský trh kolem 150 000 originálních osobních fotoknih.

Mám dojem, že přece jen více a více lidí tuší, že pokud fotku nevytisknou, do budoucna o ni přijdou. Ale nevím, zda to není spíše moje zbožné přání… Vidíš tam nějaký nadějný trend?

Ano, lidé to pochopili – už vědí, že prostě o fotky v digitální podobě je snadné přijít. A zároveň jich více vidí, jak kouzelný je to pocit, sáhnout do knihovny nebo do krabice fotek. Byť to samozřejmě není pravidlem. Občas při tom s humorem vzpomínám na obchodního zástupce, který zakládal v dávných dobách sběrny analogového firmu. A tehdy se vrátil obchodně zklamaný,, odněkud tuším z Posázaví, a po celodenním trmácení kvůli zakládání sběren zakázek mi povídá: “Tam lidi nefoťej, tam jim stačí, že si to pamatujou …” Ale to uvědomění rizik už je rozšířené – hodně lidí nyní prostě nemá fotky svých dětí. Cvakali snímky na digitální foťák, pak se foťák rozbil, nebo CD přestalo fungovat, a byl konec. Snímky prostě zmizely.

Fotolab startoval už v roce 1990

Ještě jeden návrat k historii: pokud se nepletu, ty jsi pracoval v jednom z prvním, nebo dokonce vůbec v prvním fotolabu v Čechách – je to tak?

Značka Fotolab s.r.o. byla založená na začátku roku 1990, pak se změnila na akciovku, vstoupili do toho první investoři a od roku 1995 patří společnosti CEWE, ta ji koupila od dvou zakladatelů, kolegů, kamarádů – Dana a Michala. A v roce 1997 bylo rozhodnuto o výstavbě nové laborky, od roku 2000 jsme tady na Chodově, což je třetí lokalita společnosti od doby založení, kam jsme doputovali přes jiné pražské části, Krč a Vinohrady.

Jak jsi začínal ty?

Byli dva společníci, kteří s vyvoláváním filmů začínali už v osmdesátých letech – lepili na „kandelábry“ letáky “Vyvoláme vaše filmy”… Pak založili sročko, a protože byli oba dva vzdělaní v jiném oboru, hledali do týmu dalšího, kdo by měl k oboru vztah. A já jsem studoval mimo jiné i fotochemii, tak jsem se s nimi sešel a začal jsem se věnovat technické stránce věci, to znamená materiálům, zpracování, technice a vzdělávání sebe a ostatních v tomto rychle se rozvíjejícím oboru. První minilab byl dodán na konci léta 1990. To jsme sídlili v Krči, u Michelského lesa a tam celý příběh původního FOTOLABU začal.

Když někde zahlédnu pobočku Fotolabu, podvědomě zkontroluji, zda stále máte ve výloze foťáky a když ano, řeknu si: svět je stále v pořádku. Tedy mírně cynicky řečeno: fascinuje mě, že dokážete fototechniku nadále prodávat v kamenných obchodech.

My to tak chceme. Výroba a tisk fotografických služeb je pod značkou CEWE, ale naše obchody nesou jméno CEWE Fotolab. Fotolab se vždy v názvu objeví, protože právě zkušený tým, který se tomu věnuje, je specialistou na prodej hardwaru. Pořád je hodně věcí, které prostě po internetu nejdou. Na to spoléhám, i když co bude za deset let, to nikdo neví. Máme obchody, máme sběrná místa, máme web, máme fotky, prodáváme kamery a tohle vše musí být propojené. Naše pěkné obchody jsou vlastně naší výkladní skříní. A také to je meeting point, galerie, prostě místo, kam lidé budou chodit rádi. K tomu stále směřujeme.

Vzniká více dobrých fotek

Když se s odstupem a nadhledem podíváš na svět focení, co vidíš? Děsí tě spíš to množství šumu a balastu, nebo máš prostě radost, že lidé hodně fotí? Vzniká více dobrých fotek? Kam to celé směřuje?

Vzniká více dobrých fotek – i díky technice, foťáky jsou dostupné a skvělé. Fenomén fotky tu je a bude, zmiňoval jsem diapozitivy a obavu, že negativ končí, nestalo se. To samé jsem zažil před asi 15 lety, když přišly tzv. digitální rámečky. Mohl sis postavit na stůl rámeček, v němž ti rolovaly tvé vybrané fotky. Taky se říkalo: fotka končí. A rámečky postupně téměř zmizely, než si toho mnozí vůbec stihli všimnout. Tištěná fotka má nezastupitelnou roli. A v tomto ohledu jsem optimista. Že budou v budoucnosti existovat, fantazíruji, 3D prostorové snímky nebo digitální dotykové stoly, na kterých si můžeme prohlédnout vše, to ano. Ale tištěná fotka tu bude dál.

Jsou nějaké technologie, které je snadné přehlédnout, a přesto jsou zásadní? Osobně mám dojem, že různé aplikace až děsivě dobře umí dotvořit a dopočítat fotky…

Jsou různé optimalizační softwary, které toho umí dopočítat opravdu hodně – například dokáží vylepšit nekvalitní fotku z WhatsAppu, aby byla slušná a šla vytisknout. V německém CEWE je celé oddělení z Německa, které se optimalizací snímků zabývá.

To je až trochu děsivé…

Děsivé to je pro tebe jako fotografa, to je fakt, ale pro uživatele to je obecně skvělá zpráva. Samozřejmě, jako uživatel to máš možnost vypnout a zařídit, aby ta optimalizace neproběhla.

Co bude za deset let? O čem si tu budeme povídat, pokud se potkáme?

Tím jsem si jist: povídat si budeme o fotografických výrobcích, trendy zůstanou. Samozřejmě je jisté, že portfolio výrobků se přeskupí, mobily jako takové se zřejmě budou transformovat do jiných zařízení, ale věřím, že to podstatné bude stále stejné: původ fotografie je v nějaké emoci, uvědomění si toho, že potřebuji mít něco v ruce, co mi zůstane. A vznikají softwary, které díky umělé inteligenci dokáží zjednodušit objednací cestu. Lidé – a zvláště ti mladí – chtějí vše rychle. A nebudou ochotní trávit objednávkou hodiny a program prostě bude schopný velmi dobře fotky předvybrat tak, aby se výstup líbil. Ale pořád hlavně spoléhám na to, že zákazník, lidstvo, rodiny prostě potřebují mít něco, po čem sáhnou, vezmou do ruky a budou se na „okamžiky, které jsou navždy pryč“ dívat a těšit se z toho, co řekl Jiří Menzel, totiž, že „Na fotkách nestárneme.“.