Záhadná clona

Ještě jednou díky za odpověď. Měsíc opravdu svítí hodně, stačilo ISO 100 a čas 1/500. Jen stejně pořád nerozumím té cloně. Při této cloně měla být hloubka ostrosti někde před měsícem, je to tak ? (Je mi jasné, že hloubka ostrosti má nějaké limity a na měsíc bych jí tak jako tak neumístil nebo…?? Jak to je ? 🙂 )

Mírné přiclonění kresbě obvykle pomůže. Ale operovat s hloubkou ostrosti při fotografování měsíce, který je v podstatě v „nekonečnu“, je zbytečné. Já bych ostřil na hyperfokální vzdálenost a DOF bych v tomto případě vůbec neřešil.

Teorie (trochu delší)

Objektivy (většina) jsou konstruovány tak, že ostré se jeví to, co je v pomyslné rovině rovnoběžné se senzorem a vzdálenost této roviny odpovídá zaostřené vzdálenosti. Takováto rovina se obvykle nazývá rovina ostrosti.

Hloubka ostrosti je termín, který určuje jak moc (daleko) je obraz ostrý před a za rovinou ostrosti. To, co se nachází v rovině ostrosti je ostré vždy (teda v rámci možností objektivu).
Hloubka ostrosti záleží na ohniskové vzdálenosti, vzdálenosti předmětu od foťáku, cloně, velikosti pixelu (zrna filmu) a při prohlížení taky na vzdálenosti, ze které předmět pozorujeme, případně zvětšení na obrazovce (malinký obrázek se nám jeví ostrý celý, zatímco, když si ho zvětšíme, vidíme, kde je co neostré).
Takže pokud fotím např. obraz na stěně, který leží v rovině ostrosti, hloubka ostrosti mě pak vůbec nemusí zajímat, výsledek bude ostrý.

Jiná situace nastává fotím-li např sochu (obličej), kde se zpravidla ostří tak, aby byla výše zmíněná rovina zaostření tam, kde jsou oči a zbytek se bude jevit ostrý podle zmíněné hloubky ostrosti. Pokud se clonou zvolí hloubka ostrosti příliš malá může být už nos znatelně rozostřený. Nevhodně může působit i rozostřené druhé oko, pokud je obličej focený trochu z boku. Pak je na fotografovi, aby zvolil clonu takovou, aby na obličeji nepůsobilo rozostření rušivě. Čím větší clona tím větší hloubka ostrosti. Až u extrému dirkonu je ostré vše.

Celkem extrémní situace nastává u makra, kde bývá hloubka ostrosti v rozsahu milimetrů i při vysokých clonách.

Další věc, co se týká clony je při malých clonách (hodně otevřené lamely) kvalita obrazu – špatně potlačené optické vady u velkých čoček, takže bývá dobré tochu omezit plochu čoček clonou. (Dlouhé povídání – u piva vysvětlím 🙂 )

Naopak při velkých clonách se začne více projevovat vlnová vlastnost světla (difrakce) a dojde k rozostření obrazu jinými fyzikálními pochody jak optickými vadami soustavy.

Konec teorie.
—————–

Ostření na Měsíc je zaostření na nekonečno. Nechal bych to na automatice. V těchto vzdálenostech už je Měsíc prakticky „placatý“.
Ostření na hyperfokální vzdálenost je spíš na škodu, protože Měsíc by se dostal na okraj hloubky ostrosti (místo toho aby byl v tom nejostřejším místě). Hyperfokální vzdálenost je jen použití hloubky ostorosti, takže při ostření na hyperfokální vzdálenost se s hloubkou ostrosti MUSÍ pracovat.

Nikon 18-105 je opticky poměrně slušný, takže snese i plně otevřenou clonu. Optimální hodnoty pro nejvyšší ostrost jsou pro každý objektiv jiné, bývá to kolem f/8, ale není to pravidlo. (U 18-105 to zrovna na 105mm vychází na těch f/8 – http://www.photozone.de/nikon–nikkor-aps-c-lens-tests/634-nikkor181053556vr?start=1 a snažit se dostat Měsíc co nejvíc doprostřed, tam je objektiv obvykle nejlepší)

Samotný měsíc je poměrně dost jasný objekt. Pro automatiku by mohlo pomoct nastavit měření bodové (takové to [ · ], ne [(·)] ]. Ale manuál je OK, protože měsíc je konstantě svítící. Pak je taky dobré použít ohniska delší, aby měsíc nebyla taková blecha, na DX optimálně 300mm a delší a stativ. Zkoušel jsem DX a Tair 300/4.5 – dá se pořídit za malé peníze.