Proč se v květnu skvěle fotí? Mohou za to i naše geny

Proč se v květnu tak skvěle fotí? Samozřejmě proto, že je prostě krásně a snáze než jindy se dají naplnit klíčové principy práce se světlem a kompozicí. Ale dost pravděpodobně za to mohou i naše geny: evoluce nám nebývalým způsobem vyladila schopnost vnímat tóny zelené, které nyní vládnou.

Květen je zlatá doba fotografování – zástupy fotografů oprašují po zimě svoji výbavu, Instagram zaplavuje nebývalé množství obrázků květů, luk a hor. Z nichž mnohé jsou opravdu povedené a projdou testem času – tedy se na ně někdo podívá s gustem ještě třeba za týden nebo rok.

Ploščiny Valašsko
V květnu vyjdou hezky i banální fotky (zde cyklovýlet po Valašsku cvaknutý iPhonem). Proč? Ano, je hezky, ale nejen to – samy od sebe totiž fungují další principy klíčové pro kompozici. Krajina například snáze „udrží“ pocit prostoru a náš zrak je „vyladěný“ na vnímání různých tónů zeleně, což pomáhá celkové schopnosti fotky předat emoce. Foto: Fotoguru.cz

Ten nejvýraznější důvod je samozřejmý až banální: zima skončila, příroda raší, prostě je krásně. A není divu, že krásné jsou i fotky. Jenže tak prosté to vlastně není – každopádně je napínavé ptát se jako vždy ve focení: PROČ to vlastně tak funguje? A co z toho plyne?

Krátká definice: v květnu se toho kazí nejméně

Jeden z dalších článků věnuji pravidlu pravidel ve fotografování, tedy prosté větě “Když to nejde, nefoťte!” neboli “Naprostá většina věcí se prostě nedá vyfotit, smiřte se s tím”.

Jsou to věty, které na mých kurzech vždy spolehlivě vyděsí až rozlítí mnoho účastníků, šla by o tom napsat i knížka, podstata je však jednoduchá: Fotograf neustále svádí množství paralelních bitev: se špatným světlem, se slabým světlem, s příliš silným světlem, fádními barvami, příliš modrým nebem a několika tucty dalších příkoří. To, že se zrovna nic proti němu nespiklo, je velmi vzácná chvíle.

No a květen (konec dubna, případně první půlka června) je k duši fotografově mimořádně velkorysý: prostě se toho obecně kazí nejméně. A pravděpodobnost, že dobrá fotka má vůbec šanci vzniknout, je prostě relativně velká.

Jinými slovy: v květnu se toho prostě může pokazit poměrně málo. Což se projevuje i tím, že i nepříliš promyšlené obrázky na sociálních sítích dopadají vlastně překvapivě dobře. O to horší to však pak může být v měsících dalších.

Zkuste fotku po měsíci: dramatický rozdíl vás překvapí

Pokud jste zkušený fotograf/fotografka, tímhle vás určitě nepřekvapím. Pokud ale začínáte, udělejte jeden prostý pokus: vyfoťte tu samou scénu nyní, a pak třeba počátkem léta: vaši zahradu, údolí opodál, park ve městě, louku na chalupě.

Ano, to už tušíte, že rozdíl prostě bude nezanedbatelný, květen je prostě květen.

Ale: onen rozdíl bude mnohem zásadnější, než byste nyní věřili. Zcela a naprosto ručím za to, že bude dramatický až drastický. Ta letní fotka prostě bude téměř jistě k ničemu.

Což je vlastně důvod, proč mě minulý víkend napadlo sepsat tento článek: tak jako každý rok jsem projížděl na kole Třeboňskem a tak jako každý rok mě napadlo: teď je ta doba něco vyfotit. V červnu to bude už zcela passé.

Často je to opravdu až neuvěřitelné: stejně krásné místo, stejná poklidná atmosféra. Ale rozdíl je prostě propastný.

Pokud bych to měl nějak hodně nevědecky shrnout: v květnu bude přinejmenším ucházející každý druhý obrázek, v červnu neřku-li v červenci nebo srpnu už hezká fotka bude obnášet ten výše zmíněný boj proti všemožným protivenstvím. A fotit bude zase hrozná dřina.

Proč je květen k fotografům milosrdný

Dobrá, a proč že tedy se nyní fotí tak skvěle? Onen základní důvod je zjevný: krajinu zaplaví barvy květů, příroda je prostě krásná a mnohotvárná, což pak trochu odezní. To je naprosto zjevné, ba ano, banální.

Kompozice a nebe
Ještě jedna zcela obyčejná fotka z iPhonu, na které se dá ukázat, jak zásadní je hezké nebe… Stačí srovnat s tou druhou níže… Foto: Fotoguru.cz

Novopečeným fotografům nicméně občas uniká důvod druhého “jarního” důvodu: světlo je zkrátka skvělé. Slunce obvykle nepálí tak intenzivně, tedy nevytváří tak ostré stíny. A na nebi přece jen častěji potkáme fotogenické mráčky.

Ostré světlo, mráčky? Může to znít nepříliš dramaticky, ale právě to často rozhodne. Pokud bych to otočil z druhé strany: když se budete snažit jakýkoliv kus přírody vyfotit v srpnovém poledním slunci, vaše šance na ucházející fotku je blízká nule. Prostě to nejde – místo zeleně bude vše ošklivě jednolitě slité a místo jemné šedi stínů na fotce zůstane už jen černočerná tma.

Kompozice a nebe
Proč je tato fotka ze stejného místa tak ošklivá?! Prostě tam chybí hezké nebe. A začínající fotografy často zdrtí odpověď na logickou otázku „a jak to tedy vyfotit hezky?“ Odpověď zní: to prostě nejde, bez hezkého nebe bude taková fotka vždy nepěkná. Tečka. Foto: Fotoguru.cz

Ještě méně intuitivnější je ono pravidlo s nebem. Lidem často musím ukázat dvě fotky stejného místa: s obláčky a zcela bez oblak. Fotka bez mraků na způsob “Pražský hrad z Karlova mostu v pravé poledne” bez mraků nemáš šanci. Bude to prostě ošklivé. Ano, miliony lidí to stejně budou miliardkrát fotit a pak se ptát, “proč se mi to nelíbí?!” Nebe je prostě zákeřné a dokáže divy v pozitivním i negativním smyslu.

Schopnost “číst” v zeleni máme v genech díky evoluci

Důvod, proč máme rádi jarní fotky, navíc více či méně souvisí s našimi geny – lidské oko je totiž na rozdíl od jiných živočichů mimořádně dobře “vyladěné” na vnímáním tónů zelené barvy. Což má i vliv na to, že jarní scenérie s bezpočtem zelených tónů nám prostě předávají více informací a vytvářejí bohatší smyslové vjemy.

Pokud s focením začínáte, možná vám to bude znít poněkud obskurně, pro zkušenější harcovníky to je jen jedna z mnoha pouček z knih o kompozici ve fotografování i malířství, v níž právě práce s barvami patří k důležitým stavebním kamenům (ač, pravda trochu opomíjeným)

Pokud se zahloubáte do nitra odborných článků, o vnímání zelené barvy si můžete číst mnoho hodin v kuse. Pozoruhodné je, že obecně vnímání barev je kapitolou biologie plnou záhad, nejasností a protichůdných teoriích. Jisté nicméně je, že právě na vnímání zelené je náš zrak skvěle nastaven a dovednost rozlišovat obrovskou paletu zelených tónů nám byla dána předlouhou evolucí.

Prostě to bylo pro naše předky výhodné – přežil spíš ten primát, který dokázal z hlubin zelených pralesů nebo savan ze zeleně vyčíst víc o zdrojích jídla nebo třeba jemném vlnění trávy signalizující přítomnost šelmy.

A jak to souvisí s fotografováním? Zcela zásadně: náš mozek prostě z bohatých jarních tónů zeleně dokáže vyčíst víc než ze stíny zalité a monotónní srpnové krajiny.

Znovu udělejte onen prostý test: vyfoťte tu samou scénu v květnu a pak o několik měsíců později. A znovu pátrejte po otázce PROČ… Cítit se na tom místě nejspíš budete stejně. Ale našemu mozku uvízlému v dávných evolučních signálech se prostě budou více líbit ony scény plné nejrůznějších jarních tónů.

Navíc: tam, kde se cítíme dobře, vznikají skvělé fotky. Banální? Možná ano, ale funguje to – a znovu se vracíme k oné jednoduché pravdě: dobrá fotka je prostě obraz, který dokáže přenášet emoce, které máme rádi.

Hezké jaro přeji!

 

 

————————–

Připojte komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*