10 pravidel, která fotografům lezou na nervy

Focení má mnoho pravidel. Některá z nich mají fotografové rádi, jiná zase méně – prostě nám tak trochu lezou na nervy. Ale dělat se s nimi nedá nic – a proto je pojďme prozkoumat.

Proč jsem sepsal tenhle (poněkud odlehčený) článek? Protože na mých kurzech fotografování se mě lidé často ptají na “pravidla pravidel” ve focení. A jsou pak trochu překvapení, když se mezi nimi objevují “banality”, které znějí tak nějak podezřele, podivně až poraženecky.

Tohle je tedy článek o pravidlech focení, která lezou fotografům na nervy. Protože je buď neznají, a tak trochu je zdržují na cestě vpřed. Anebo je (což je častější) znají velmi dobře, a tím více je štvou, a tím více se s některými z nich snaží bojovat. (Včetně mě, samozřejmě!)

1. Nikoho nezajímáme a zajímat nebudeme

Já vím, že tohle jste opravdu nechtěli slyšet, ale je to tak: každému jsme jako fotografové zcela ukradení. Samozřejmě, je to trochu nadsázka a varování, které se nemusí vyplnit. Ale: přehnaná touha po uznání je opravdu fatální nepřítel zejména začínajících fotografů, kteří touží světu ukázat, že jsou výjimeční. Jenže tak to prostě nefunguje a následky mohou být opravdu zlé: Svět je plný fotografů zoufalých z toho, že je nikdo neobdivuje, protože kvůli tomu vlastně (tak trochu) začali fotit.

Co z toho plyne? Ono pravidlo, které nemáme rádi: Je lepší fotit pro sebe, pro kamarády, pro rodinu. Ne kvůli okolí, kvůli tzv. slávě. Je lepší jít svou vlastní cestou, bojovat, učit se, stokrát začínat znovu, dělat si ze sebe legraci… Jen tak se může podařit něco velkého. Vím, zní to asi trochu kýčovitě, ale tak nějak to opravdu funguje…

2. Focení je řemeslo, nikoliv umění

Tohle “moudro” vždy trochu zklame novopečené fotografy a občas se o něm přátelsky pohádám i se zkušenými borci. Tedy: z naprosto zásadní části je focení především řemeslo – tedy dovednost používat desítky a stovky pravidel, principů a postupů. Ano, jsou komplexní, ale naučit se je dříve či později může opravdu každý. Jinými slovy: dobrého fotografa dělá především rutina, cvik a nekonečné experimentování. Pro talent je tam – zejména v prvních pár letech – nečekaně málo místa.

Samozřejmě, abych to umění a talent zase zcela neodepsal: dokáží pochopitelně pomoct zkušeným řemeslníkům a nesporně platí, že nejlepší z nejlepších fotografů mají “dar od boha”… Ale řemeslo je základ, bez něj talent nestačí.

3. Fotografování je “kreslení světlem”, foťák je podružný

Každý někde zahlédl onen slovníkový fakt, že slovo fotografie doslova znamená “kreslení světlem”. Ale nejde jen o překlad: to, jak dopadne fotka z rodinné oslavy, výletu do Říma nebo z karpatských hor, záleží opravdu téměř výhradně na světlu a dovednosti “kreslit”, tedy používat kompozici.

Tedy: z 90 % obnáší umění fotografovat právě práci se světlem a dovednost používat ty krásné dávné principy kompozice. Právě to dělá fotografa fotografem.

Samozřejmě záleží i na tom, jaký foťák zrovna máme v rukách a jak dobří jsme v následných úpravách. Ale z hlediska celkového výsledku to má jen podružný dopad. Fotografování má zkrátka nejblíž k designu, kreslení, malování. Fotka je prostě obraz a obrazu je do značné míry jedno, jaký druh štětce (foťáku) použijeme.

A proč to je pravidlo nepříliš oblíbené? Protože z něj vyplývá, že obrovské finanční a energetické výdaje do foťáků, objektivů, počítačů a softwarů prostě nestačí. A mnohdy za ně utrácíme tak trochu zbytečně.

4. Dívat se na své staré fotky může bolet

Tohle pravidlo osobně doslova nenávidím: Dívat se na mé starší fotky je pro mě opravdu často utrpení. “Proč jsem u té fotky z Afghánistánu nebyl trochu blíž? Proč jsem u toho negativu z Čečenska neměl lépe nastavený foťák? Škoda, že jsem tehdy na Sibiři toho moc nevěděl o budování prostoru v krajině!” To vše se mi vždy honí hlavou. A nejen mně: pokud mohu posoudit, tahle “bolest” se týká většiny, ba možná všech, zkušenějších fotografů.

Totiž: fotografování je cesta neustálého objevování drobných vylepšení, kompozičních triků, lepšího využití světla, prostě těch desítek a stovek principů, které vedou k lepší fotce. Je to cesta, která (dle mého) vlastně nikdy nekončí, a právě proto mám focení tak rád – stále je co objevovat.

Ale vyplývá z toho, bohužel, že při pohledu na staré úlovky si prostě občas budeme rvát vlasy. Ale tak to prostě má být.

5. Často prostě fotit nejde

Už mnoho let řeším jednu záhadu: žádné z pravidel na mých kurzech nebo v mých článcích nevyvolává tolik více či méně naštvaných reakcí jako právě tohle: že často prostě fotit nejde – protože to prostě nemá smysl.

Ale opravdu to tak je: focení je vážně kombinace skvělého světla a dokonalé práce s kompozicí. Když jedno či druhé není možné nebo dostupné, výsledek z definice nemůže být hvězdný. Není možné vyfotit hezkou fotku Říma v pravé srpnové poledne (světlo bude ošklivé a nic s tím neuděláme). Není možné pořídit hezkou fotku Sněžky v pršlavém listopadovém dni, kdy je vše zcela šedivé a nudné. Nedá se vyfotit sportovec smečující nad sítí ve spoře osvětlené tělocvičně (protože rychlý pohyb v bídném světle foťák obvykle nezvládne).

Samozřejmě, ve všech těch situacích něco cvaknout jde a zkušený fotograf nějaké více méně solidní řešení nakonec najde. Ale fotka na 99 % nebude stát za to. Ano, i mě to štve, ale tak to prostě je.

6. Mobil nedokáže porazit pořádný foťák

Zmínka o focení mobilem tu samozřejmě nemůže chybět – právě tohle téma je totiž v posledních pár letech zdrojem neustálých větších či menších hádek fotografů. Kdykoliv pochválím mobil, čtenáři mi to vyčtou, kdykoliv pohaním mobily, čtenáři mi to vyčtou též. Proto tedy dnes zařazuji bod pro každou z těchto stran.

Tedy nejprve pro první skupinu: samozřejmě, foťák je foťák a kdo chce mít pořádné fotky, nechť mobil nechá v kapse. Argumenty jsou v zásadě tři: 1. pro cokoliv mírně ambicióznějšího jde zkrátka z foťáku vylovit lepší výsledek 2. v některých konkrétních situacích se mobily výkonům (i obyčejných) foťáků nedokážou pořádně přiblížit – třeba při focení portrétů ve slabším světle 3. pro mnoho fotografů prostě je a bude fotografování znamenat focení s pořádnými foťáky – jinými slovy, ve focení mobily prostě chybí ona klíčová složka: vášeň pro fotografii.

Příklad: pokud se chystáte na výlet do nějaké krásné daleké země, je prostě škoda nemít něco pořádného. Tak to je a (dle mého) bude i nadále. Ač, viz dále, to bude stále těžší boj.

7. Mobil dokáže porazit pořádný foťák

Mezi účastníky mých kurzů focení přibývá těch, kteří prostě už nechtějí fotit jen na mobil a logicky předpokládají, že pořádný foťák jejich fotky posune ještě do jiných sfér. Mají pravdu, ale celé to má jeden zcela zásadní háček. Totiž: mobily naprosto porážejí foťáky ve schopnosti na místě fotky zpracovat – a každý majitel mobilu je prostě (například) zvyklý, že v krajině bude mít vždy hezky modré nebe a více méně prosvětlené stíny.

Jenže: u pořádných foťáků platí už cca 100 let, že kdo chce mít hezkou fotku krajiny, musí fotku trochu upravit doma u počítače. Výsledkem je často zklamání novopečených majitelů fotoaparátů, kteří se mě pak ptají: Proč jsou ty fotky parku takové nijaké (když mobil to tak hezky zpracuje)? Proč neumí můj setový objektiv tak hezky rozmazat pozadí u portrétu jako můj iPhone (který rozmazává softwarově a tedy tak trochu podvádí)?

Jinými slovy: v některých situacích (krajiny, portréty) jsou pro běžné uživatele mobily mnohem dál, než pořádné foťáky. Výsledky prostě vypadají lépe a dají se hned použít. Psychologicky to je nuance zcela zásadní – v očích mnohých prostě foťáky prohrávají.

Což nic nemění na tom, že (viz výše) ty opravdu skvělé výsledky vyžadují foťák, úpravu a celý ten starý krásný kolotoč.

8. Ano, i naprostý laik pozná dobrou fotku

Každý ví, že každému se líbí něco trochu jiného a že posuzování kvality fotek je prostě zcela subjektivní. Každý to sice ví, ale celé to je trochu jinak: dobrá fotka je mnohem objektivnější veličina, než se zdá.

O čem to mluvím? Že i ten, kdo o fotkách a focení neví vůbec nic, dokáže velmi přesně najít fotky, které jsou dobré. Nevěříte? Udělejte si malý test: ukažte kamarádům na večírku vzorek 100 fotek z dovolené a vyzvěte je, ať vyberou 10 nejlepších. Ručím za to, že shoda bude překvapivě velká. Protože, ano, pokud je fotka opravdu dobrá, funguje univerzálně, bez ohledu na gusto a zkušenosti diváků.

Jak je to možné? Protože hezká fotka má v sobě buď emoci (příběh, lidi, pochyb, drama…), anebo krásno (krajiny, poklid, harmonično)… Přesně tyhle dva typy fotek se líbí všem – i těm, kteří o focení nic nevědí.

Zkrátka: ono zvolání “jé, to je ale hezká fotka”, je mnohem objektivnější než si mnozí fotografové připouštějí.

Co z toho plyne? Že stojí za to bádat nad obecnými principy krásna, designu a toho, co diváky dokáže přitáhnout. A naopak se bát přílišného “labužnického experimentování”, které nakonec málokdo (z běžných diváků) ocení.

9. Hezká fotka není nutně dobrá fotka

Tohle pravidlo tu prostě musí být, protože je v každém mém článku s podobným zaměřením. Týká se mého oblíbeného tématu: rozdílu mezi hezkou a dobrou fotkou.

Tedy: hezká fotka je to hezké, co nás zaujme “v běžném provozu” – na instagramových účtech našich kamarádů, fotografů, kohokoliv. Je to fotka, která v danou chvíli zazáří, ale pak většinou zhasne a není vlastně moc důvod se k ní vracet.

Opravdu dobrá fotka ale patří do jiného světa – nejen, že dokáže zazářit v běžném provozu, ale dokáže přežít i nejpřísnější ze všech testů: test časem. A bude zajímavé se na ni podívat ještě za týden, za rok, za deset let. Jen opravdu málokteré fotka tohle dokáže – zkuste si to: nahlédněte do svých fotek starých pár let. Tehdy jste z nich byli nadšení, nyní už vás, natož třeba kamarády, přitáhnout nedokáží. Anebo dokáží? Pokud ano, sláva, máte opravdu dobré fotky!

10. Fotí fotograf dobře, nebo ne? Neřešte to!

Na závěr jedno poměrně kruté pravidlo, které nicméně znají dobře všichni fotografové. Pravidlo zní: pojmy jako dobrý a špatný fotograf moc nedávají smysl. Stejně jako nikam moc nevede zpytovat svědomí otázkami á la Jsem opravdu dobrý, ne ne? Umím toho dost? Neměl bych fotit něco trochu jiného a nějak jinak?

Vysvobození z této pasti pochybností je jednoduché: nemá smysl to řešit. Hodnocení toho, zda je někdo dobrý, nebo ne, prostě ve světě fotografování nemá moc smysl, protože existuje nekonečné množství kombinací a variant toho, jak a co fotit. A také nekonečné množství toho, jaký přístup se komu líbí.

Reportážní fotograf nepříliš chápe svět svatebních fotografů. Svatební fotograf může být snadno překvapen tím, co je klíčové pro fotografa zvířat. Fotograf zvířat nemusí naprosto nic tušit o focení makra. Fotograf makra nemusí dokázat vyfotit dovolenou. A já sám tuším, že zvládnu vyfotit Barmu, ale mám například zcela upřímný obdiv ke stylistům, kteří dokáží při focení jídla vytvořit zajímavá zákoutí na způsob starých mistrů. Což já neumím.

Zkrátka: hodnotit nemá smysl, nikam to nevede. Kdo to dělá, většinou nikam moc nedospěje, a hlavně: po většinu času zůstane zcela nepochopen. A já se od pradávna držím pravidla, že nikdy nahlas nikoho nehodnotím: ani fotky, ani fotografy. A mám se fajn.

Jediné, na čem tedy záleží, je hezká, anebo ideálně opravdu dobrá fotka. A to, že focení má být skvělým koníčkem a velkou vášní.