7 mýtů, jimiž výrobci foťáků matou začátečníky

Jaké největší nástrahy číhají na novopečené fotografy? Mimo jiné i ty, které na ně nastražili výrobci fotoaparátů. Většinou sice matou v dobré víře a snaze začátečníkům pomoct – výsledek je však přesně opačný: zmatek, zklamání a zbytečně pokažené fotky… Zde je pár hlavních “zločinů” fotografických firem, jimiž fotografům i (dle mého) samy sobě, škodí.

1. mýtus: Plná automatika funguje (nefunguje)

Pokud bych měl jmenovat jednu jedinou nejnebezpečnější věc současného fotosvěta, pak je to právě ta zmíněná v titulku: tedy dojem, že foťák umí fotit sám od sebe, že ho prostě stačí vyndat z krabice a začít fotit.

Tedy ne, žádný foťák nikdy nefotil sám od sebe a nikdy sám od sebe fotit nebude – taková ta “plná automatika” prostě v mnoha případech nezvládne a ani zvládnout nemůže onen základní požadavek: vyprodukovat nějakou rozumnou fotku.

Fotografování plná automatika
Pouhým zmáčknutím spoušťe fotka vzniknout nemůže – a žádný automatický režim nedokáže nahradil znalost světla, kompozice a alespoň základního nastavení foťáku. Repro: Everett225 / Depositphotos.com

Jasně, někdy to funguje (louka zalitá hezkým podvečerním světlem), ale vždy bude existovat poměrně široká kategorie situací, kdy to foťák sám od sebe z definice zvládnout nemůže (například: po oné louce v pršlavém počasí běží pes – na fotce bude na 99 % rozmazaný).

V čem je problém? No prostě v tom, že foťák nikdy neví, co se před objektivem děje a nemůže tedy rozumně rozhodnout o tom, jaké parametry nastavit. Fotky (1.) dítě sedí ve ztemnělé kavárně versus (2.) dítě běhá ve ztemnělé kavárně vyžadují dramaticky odlišné nastavení, které foťák nemůže trefit. Tedy je naivní / nebezpečné to od něj chtít.

Pro zkušenější fotografy tenhle bod musí znít opravdu banálně, tak se omlouvám. Ale pro mě po více než 6 letech pořádní kurzů fotografování to banalita není – ba naopak, víra ve všemocnost foťáků je dle mého jedna z velkých brzd fotografování vůbec.

To se, mimochodem, týká i mobilů: zkuste vyfotit v ne zcela ideálním světle něco v pohybu – velmi pravděpodobně to bude rozmazané – důvod je ten samý: foťák se neumí trefit a ani to umět nemůže. Tedy i na mobilu je třeba občas nastavovat ISO, což například iPhone mírně arogantně neumí sám od sebe (je to třeba řešit aplikací).

Co z toho vyplývá? Prosté pravidlo: fotit se opravdu nedá bez základních znalostí toho, co se děje uvnitř foťáku. Foťák je hloupější, než se zdá, smiřte se s tím. A nastavovat pár věcí je prostě (skoro) vždy třeba.

2. mýtus: Manuál pomůže zvládnout foťák (nepomůže)

Kdo se někdy pokoušel číst manuál k fotoaparátu, ví, o čem mluvím: manuály jsou obecně jedním z vůbec největších zločinů proti začínajícím fotografům. Některá značka je má lepší, některá horší, ale vždy to je hrůza.

Jako člověka živícího se čtvrt století psaním, focením a jinou komunikací je tohle zdroj neustálého bezmocného vzteku. Ano, tak nějak rozumím, proč (viz výše) ti výrobci cpou do foťáku plnou automatiku, ale zcela nerozumím, proč jsou manuály tak děsivé – je to obecně hrozná škoda.

Tedy ne, manuály rozhodně nikdy nečtěte, nemají nic společného s tím, zda z foťáku vyleze dobrá nebo špatná fotka. Číst manuál k foťáku a doufat, že se tím naučíte foťák ovládat, je stejně naivní jako učit se řídit auto čtením jeho manuálu.

Hlavním zločinem (krom obecné děsivé nesrozumitelnosti) je obvykle absence jakékoliv hierarchie – tedy novopečený fotograf nemá šanci pochopit, co je zbytečný detail a co životně důležitá funkce… Deset řádků drobného písma bude věnováno kompenzaci expozice, bez níž se prostě zcela vůbec nedá fotit, a hned někde vedle bude na dalších deseti řádcích popsáno, jak měnit nastavení letního času, což ještě nikdy nikdo na světě nepoužil.

Jistě, manuál má stejný smysl jako manuál u auta: pokud přesně víte, co hledáte, pak ho má smysl otevřít. Stejně jako u auta, když vám praskne zadní světlo, začnete hledat, co vše bude třeba odmontovat.

Co s tím? Stačilo by třeba do manuálů dopsat pár úvodních kapitol obsahujících nastavení toho opravdu podstatného a k lepším fotkám vedoucího…

Zatím to je ale marnost nad marnost – nechápu, nechápu, nechápu…

3. mýtus: Dobrý foťák = dobré fotky (kdepak)

Tato nebezpečná myšlenka je další z těch, které mají ničivý dopad na duše začínajících fotografů. Ona myšlenka zní: Pokud chci dobré fotky, základní je pořídit si dobrý foťák.

Nováčci velmi rychle zjistí, že to nestačí, a myšlenku promění ve variantu, která je ještě nebezpečnější: Pokud chci dobré fotky, základní je pořídit si dobrý foťák, a zvládnout všechny ty funkce a čudlíky.

Foťáky
Začínající fotografové rádi a dlouze zkoumají, co pořídit, aby fotky byly co nejlepší… Jenže na foťáku obecně záleží mnohem méně, než se zdá. Ilustrace: Milindula / Depositphotos.com

Tedy ne, takto to prostě není. Jistě, foťák je důležitý. Samozřejmě, je významné, ba zcela zásadní chápat hlavní funkce foťáku, umět ho nastavit a rozumět klíčovým funkcím, kolečkům a tlačítkům. To ano!

Ale: foťák plus jeho ovládání je pouze jednou relativně malou částí cesty k tomu podstatnému – tedy dobré fotce. Musíme ho mít v malíčku, ale ani to zdaleka nestačí.

Různí lidé by to shrnuli různě, ale já obvykle dělím cestu k lepším fotkám do tří vrstev: tou první je chápání světla jako základního prvku, bez něhož se nedá dělat vůbec nic – můžeme třeba říci, že světlo je 40 % úspěchu.

Dalších 20 % tvoří právě onen foťák a jeho ovládání, bez něj to nejde, to se ví! A těch zbylých 40 % zbývá na to vůbec nejpodceňovanější a nejtěžší: na kompozici, tedy na znalost dávných (a v mnoha směrech neměnných) principů toho, jak v obraze (fotce) uspořádat různé prvky, aby to fungovalo…

Já vím, že teď to zní možná trochu akademicky, ale takto být nemá. Ona klíčový poučka je hrozně jednoduchá: foťák a jeho ovládání je opravdu zásadní, ale zároveň jen malá a poměrně nedůležitá část focení. To podstatné se odehrává jinde.

4. mýtus: Kreativní režimy umí něco navíc (neumí)

To, že výše pomlouvaná “plná automatika”, je obecně k ničemu, to ví skoro každý. Méně začínajících fotografů však tuší další záludnou pravdu: že tzv. kreativní režimy jsou v mnoha případech taktéž zcela na nic, ba mnohdy i ku škodě věci.

Kreativními režimy myslím takové ty různé funkce á la “sport, pláž, sníh, noční focení” atp atp… Jádro pudla tkví v tom, že výrobci je často prezentují jako zázračné nástroje, které jako čarovným proutkem vyřeší ony situace dle nichž se jmenují. Navíc, což je asi vůbec nejnebezpečnější, evokují to, že dokáží něco navíc, něco speciálního.

Tedy: kreativní režimy zázraky neumí, jen zase nějak přenastaví a zkusí trefit ta klíčová nastavení, které je stejně lepší, ba spíš nutné hlídat a nastavovat napřímo. (Krom základního trojúhelníku čas-ISO-clona to mohou být například režimy ostření atp).

A problém je, že, viz výše, co je automatické, mnohdy funguje špatně. Rychle tedy dodejme, že jsou obecně mnohem menším zlem, než ona plná automatika. Tím, že režime zvolíme, alespoň dáváme nějaký konkrétnější pokyn, co by tak zhruba stroj mohl nastavit: režim sport bude znamenat, že foťák se bude snažit držet krátký čas, režim portrét zase nastaví clonu co nejníže, aby držel malou hloubku ostrosti.

No ale to je v zásadě dobře, nebo ne? V zásadě ano, a za dobrého světla budou výsledky většinou rozumné – ale opět tu platí, že foťák bude tápat (byť méně než v případě plné automatiky) a bude se snažit “hrát na jistotu”…

Ona “jistota” obvykle znamená za horšího světla vyšší ISO… V onom režimu sport nebo noční focení by možné stačil kratší čas, menší ISO, a tedy méně šumu, tedy kvalitnější fotku.

Tedy v jedné větě řečeno: v mírně horším a špatném světle (tedy skoro vždy) vedou tyhle režimy k horším fotkám. Škoda…

Tedy tak jako vždy platí, že je lepší mít nad vším kontrolu a alespoň zhruba tušit, co se ve foťáku děje. Plus je dobré nezapomínat na to banální, a přesto opomíjené: tyhle režimy prostě neumí nic zázračného.

5. mýtus: Dražší foťák umí lepší fotky (ne nutně)

Existuje jedna věta, která se opakuje pořád dokola a vždy mě znovu naštve. Ta věta zní: “Radil jsem se s prodavači v kamenném obchodě a rozmluvili mi tu lacinější zrcadlovku, že ta dražší má více funkcí a je šikovnější. Tak jsem je poslechl, když už začínám fotit, ať mám pořádný foťák a lepší fotky.”

Jenže tak to prostě není: dražší foťák vůbec automaticky neznamená lepší fotky, a už vůbec ne v rukách začínajícího fotografa hrajícího si s nepříliš ambiciózním focením dovolených a dětí. To, jak fotka technicky dopadne, záleží naprosto zásadně na čipu a objektivu (plus, samozřejmě, na schopnostech fotografa).

ateliér
Nu ano, pořádný foťák je pořádný foťák… Ale dražší a větší stroj ne nutně znamená lepší fotky. Repro: Everett225 / Depositphotos.com

Běžné rodinné a cestovatelské fotky dopadnou zcela stejně z například Nikonu D7500 (cca 45 000 Kč tělo + objektiv) a třikrát levnějšího Fujifilmu X-A10 (cca 15 000 Kč tělo + objektiv).

Samozřejmě, je to srovnání hodně extrémní, tedy ho berte s mírnou nadsázkou. Onen Nikon je rychlejší, bytelnější, má hledáček a mnoho dalších funkcí, které se v některých situacích opravdu budou hodit, někdy zcela zásadně. Ale neznamená to nutně lepší fotky, a už vůbec ne v normálních “pomalých” situacích.

Je vcelku pochopitelné, proč výrobci foťáků své řady takto člení a bylo by nerozumné jim to vyčítat, je to prostě obchodní model. Ale zároveň není dobré jim na to úplně skákat. Anebo přinejmenším si položit otázku, zda má cenu platit za funkce, které začátečník (a často ani pokročilý) nikdy nepoužije…

Ale v čem se tedy liší ony dražší foťáky? Mnohdy jsou opravdu jen uměle vycpané různými funkcemi, které mnohdy nemají praktické vyžití. Proto radím u Nikonů opravdu dobře zvážit řadu Nikon 7xxx, protože levnější řada D5xxx umí obrazově i výkonově to samé. A ty, kteří dumají na Canonem, zase “matu” konstatováním, že z nejnižší řady á la Canon 200D vymáčknou při troše snahy to samé, jako z čehokoliv od Canonu až do zhruba oněch 50 000 Kč.

Je to téma, o němž se tady na webu občas (velmi přátelsky, leč intenzivně) škorpíme na diskusním fóru nebo v komentářích. Argument majitelů vyšších řad foťáků zní: zkušený fotograf ona další nastavení a možnosti ocení. To ano, to je nesporně v mnoha případech pravda. Ale nic to nemění na tom, že pro běžné focení nepříliš ambiciózního začátečníka je třeba pamatovat na to, že výsledek bude zcela stejný.

6. mýtus: Zrcadlovka je nejrozumější volba (ano, ale ne vždy)

S tím vším kolem výběru foťáků souvisí i ona známá “pravda”, kterou ví přece každý, že zrcadlovka je nejrozumnější volba a že kdo chce fotit opravdu pořádně, bez zrcadlovky se neobejde.

Je to myšlenka, s níž se setkávám opravdu hodně často u začínající fotografů – skrývá se za větou “teprv až si koupím zrcadlovku, začnu pořádně fotit.” Nebo “dokud nemám zrcadlovku, vlastně ani nefotím”. Je to opět mýtus, a to mýtus docela škodlivý…

Rychle dodejme: ono to tak v zásadě je – pokud se mě optáte zcela obecně “co si mám koupit za foťák na rodinné a cestovatelské focení”, moje osobní odpověď zní až nudně. Odpovídám: “zrcadlovka je stále volba zdaleka nejrozumnější”. Protože pořád platí, že za sumu velmi rozumnou (cca 15 – 25 000 Kč) je možné koupit stroj opravdu skvělé fotky produkující včetně dvou až tří objektivů. Stroj, s nímž se dá vyfotit opravdu skoro cokoliv mnohem snáze a univerzálněji než s čímkoliv jiným.

Tedy ano, zrcadlovky pořád kralují.

Což však neznamená, že jim za cenu jistých kompromisů není možné uniknout. Buď je potřeba trochu více rozbít prasátko – například Fujifilmy urazily za poslední dva tři roky astronomický krok vpřed a svými výkony začátečnické zrcadlovky dohánějí až předhánějí. Leč ouha: koupit rozumnou kombinaci tělo + 2 – 3 objektivy vyjde na sumu dramaticky vyšší, v zásadě zhruba dvojnásobně…

Typy fotoaparátů
Zrcadlovky stále kralují, ale na pozadí fotografické scény probíhá tvrdý boj o duše fotografů. A malé a šikovné stroje se hlásí o slovo. Ilustrace: Mpaniti / Depositphotos.com

Odkud se tedy bere onen dojem, že zrcadlovky jsou nejlepší? Dílem to je tradice, dílem fakt, že výběr “malých a dobrých” strojů a objektivů je pořád hodně omezený. Plus: hodně se spekuluje o tom, že velké dvojka Canon a Nikon prostě vší silou rozvoj malé konkurence bojkotují až sabotují (a snaží se vší sílou udržet svůj klasický byznys, tedy zrcadlovky).

Jak moc to je pravda, těžko říci – faktem je, že Nikon nemá v kategorii “malý a dobrý” vůbec žádný model, Canon poněkud dýchavičně propaguje svoji řadu M. Není špatná, ale je předražená a v konkurenci (skvělých malých zrcadlovek Nikonu i Canonu) nedává moc smysl ani finančně, ani výkonově.

Že to může být taktika krátkozraká? Má řeč – mobily v našich kapsách proti všemu velkému vedou skrytou psychologickou válku – neustále našemu podvědomí říkají “netahej ten velký foťák, však na to děcko v lese stačím i já, tvůj mobil”…

Navíc je tu mimořádně šikovná kasta špičkových “profesionálních” kompaktů, které se vlezou do kapsy a dokáží v šikovných rukách skoro to samé, co zrcadlovky (Canon G7 X ii a řada Sony RX100).

Tedy ano, zrcadlovky stále kralují – ale je to nejspíš kralování pozdní Říše římské čelící nájezdům kapesních barbarů…

7. Mýtus: Až full frame otevírá nové dimenze (ano, ale…)

Každý, kdo se alespoň trochu ponořil do focení, dobře ví, že až přechod na full frame foťáky znamená to opravu pořádné focení. Ale je to tak? Platí opravdu, že větší čip o velikosti filmového políčka znamená, že fotky budou dramaticky a výrazně lepší?

Tak jako na mnoho otázek ve focení se dá odpovědět dvěma zcela odlišnými způsoby: “Ano, samozřejmě!” I “Ne, neplatí.”

Než vás popletu, tedy rychle to podstatné: focení na full frame stroje je opravdu jiným světem, jinou dimenzí a výsledky jsou prostě obecně o patro či více výše než z čipů menších – to je tedy upřesnění oné odpovědi “Ano, samozřejmě!”

Jenže v této pravdě se skrývají dvě klíčové záludnosti:
– full frame jednoznačně a smysluplně porazí menší velikosti čipů pouze za určitých okolností (špičkové portréty, fotky s ambicí být hodně zvětšovány a upravovány, fotky kde je důležitá práce s hloubkou ostrosti a vysoce nadprůměrná kresba, atp…)
– full frame má opravdu smysl pro toho, kdo je naplno schopen využít ty silné stránky (kresba a “hloubka” fotky při práci s pevnými objektivy, velkolepý prostor v krajině, rychlost, výdrž a spolehlivost u špičkových sportovních strojů atp atp…).

A v čem že je ten mýtus? V pocitu, který kolem sebe často vídám a slýchám, v poznámkách typu “Jó, až mi to manželka dovolí, vezmu těch 130 000 korun, nakoupím full frame výbavu, to pak teprve budou fotky výrazně hezčí!”

Jenže nejspíš nebudou. “Běžný provoz” (rodina, dovolená, výlety) v zásadě stejně dobře zvládne i zrcadlovka za 25 000 se setovým objektivem a, pro efekt, třeba pevnou padesátkou.

Jasně, dlouze bychom nyní mohli debatovat o tom, co znamená ono “v zásadě stejně dobře zvládne” – protože, viz řádky výše, pořád platí, že full frame ve zkušených rukách znamená fotky o patro výš. Ale v celkovém součtu v mnoha situacích (venkovní záběry v dobrém světle) nebude rozdíl patrný nebo dramatický.

Plus navíc: stále více lidí (včetně mě) už nebaví tahat s sebou velké full framy… A jakmile půjde prchnout k něčemu skladnějšímu, sbohem těžká techniko (i za cenu trochu nižší kvality)… Pořád to je útěk těžší, než se může zdát… Ale ledy se hýbou..

Čím vlastně můžeme zakončit toto mudrování na optimistické vlně – výrobcům foťáků jsme sice tak trochu nadávali, faktem nicméně je, že nikdy v dějinách nebylo tak snadné dostat se za rozumné peníze ke zcela fantastickým kouskům… Tedy (skoro) vše odpuštěno…

18 komentářů

  1. Michael Chudacek

    Kdo nikdy nefotografoval na cernobily film a sam si to nevyvolal a nevyzvetcoval tak o skutecne fotografi vi velice malo, a moc toho neumi. Proc se professionalni fotografove dosud uci na prumyslovkach a vysokych skolach po celem svete pouzivat velkoformatove kamery? Protoze je to zaklad fotograficke profese. Film ma sva kouzla jak Vam adepti ultra-velkoformatove fotografie radi vysvetli.

    • Jan Rybář

      Dobrý den, to máte pravdu, já také na staré krásné časy v temné komoře vzpomínám rád… Nicméně taktéž platí, že digitální stroje jsou už technologicky přece jen výrazně dále, pokud budete srovnávat čistě kvalitu výstupu. Což ale samozřejmě neznamená, že klasická fotka nemá kouzlo, je to prostě jiná disciplína… Na velkoformátové kamery je třeba dát si trochu pozor – začínající fotografy často omámí svým kouzlem, a fotografové pak rádi zapomenou na to, že přece jen záleží na něčem trochu jiném (na světlu a kompozici)…Zdravím, JR

  2. Zajímavý článek! Fotil jsem asi 10 let s kompaktem Canon S 2 IS. Naučil jsem se díky tomu, že tento kompakt měl “M” režim, s ním i pracovat. Takže můj přechod na APS-C nebyl tak “krutopřísný”. 🙂 U kompaktu brzy narazíte na hranice, které Vás budou zaručeně štvát. Např. ošklivá “hvězdice” při focení záběrů s viditelným sluncem (v protisvětle, samozřejmě). Dále nemá BULB – ach jo… Nelze připojit dálkové ovládání BULBu při focení ohňostroje, atd.
    Teď mám Canon 100D. Lehoučká potvůrka + 3 objektivy. Je to jako přesedlat z Dacie do Škody Superb. Ale…ten šum při nízké hladině osvětlení je taky k naštvání! Takže snad někdy v budoucnu přesedlám ze Superba do něčeho lepšího = full framu. 🙂

  3. Výborný článek! Krom toho, že jde o mýty, jsou to i fáze, kterými začínající fotograf prochází. Před pořízením zrcadlovky jsem věřil, že se jen tímto krokem posunu někam dál. Pochopitelně to nebyla pravda a po vystřízlivění z přehnaných ambicí jsem zjistil, že mě velká a těžká zrcadlovka Pentax K-50 naopak brzdí. Obměnil jsem arzenál za bezzrcadlovku Fujifilm X-M1 (i díky Vaší recenzi) a focení mě začalo opět bavit a naplňovat.

    • Adame, díky za komentář… A ano, máte pravdu s těmi fázemi… Já mimochodem už asi rok přemýšlím, že nějaký článek napíšu právě o různých fázích v životě fotografů… Tak ať se daří! JR

  4. Vašek z Oslavan

    Naprostý souhlas. Jiří to vystihl úplně přesně, sám jsem začínal na kinofilmovém Altixu. Už je to přes půl století. ISO, čas, clona, u digitálu navíc korekce EV. Pro kategotii fotografů “koukatelná rodinná fotka” s kompaktem, bych doplnil o varování před nesmyslnou snahou výrobců ohromit zákazníka množstvím MPix a šílenými hodnotami optickým zoomem, navíc bez hledáčku. Věřte, že méně je více.

  5. Začínal jsem fotit Flexaretou a to by se měl každý “profotit” až k digitálnímu foťáku. Aby pochopil jak vzniká fotka a základy – ISO, čas, clona. Kolik vyhozených fotek a kolik poznámek už ani nepočítám ale vše jsem si musel zapamatovat a hlavně pochopit jak fotit. Dnes v digitální době vidíme co a jak fotíme a potom si ještě můžeme upravit fotky. Takže se ani nedivím že je každý fotograf ale základ fotografie zná málokdo. Já jsem přešel od zrcadlovek až ke kompaktu Sony HX 50 protože na opravdu kvalitní fotografie z přírody už nemám čas a na rodinné fotky mi to stačí. Ikdyž většinou fotím na manuální režim a stále u focení přemýšlím jako bych měl Flexaretu.

    • Zdravím – ano, to souhlasím, nebo ono by stačilo opravdu začínajícím fotografům jen pochopit, že “pod” těmi všemi čudlíky jsou jen a pouze ony tři hodnoty, které byly na Flexaretě a vlastně jakémkoliv foťáku za posledních 150 let… (čas, clona, ISO)… JR

    • Když chce někdo udělat obrázek, je jedno, jestli použije flexaretu nebo digitální foťák. Ale s tím digitálním foťákem je to mnohem jednodušší.
      Když se chce fotkám někdo věnovat je skoro jedno jestli začne flexaretou nebo digitálním foťákem, ale tím digitálním foťákem je to zase mnohem jednodušší a mnohem rychlejší. Navíc u digitálem se dají dělat věci, co filmovým aparátem nejdou (např rychlá změna ISO – a i iso výrazně vyšší jak u filmu – například – pak se třeba dá i v hale fotit na 1/500s, což je s filmem prakticky nemožné)
      Teď to prosím neberte jako nějaký útok na svou osobu, ale vždycky jsem se chtěl zeptat: když fotíte “na manuál” nastavujete ho podle toho, co si pamatujete z flexarety nebo podle interního expozimetru – takže v podstatě používáte automatiku fotoaparátu? Samozřejmě vidím většinově světlou/tmavou plochu tak provedu nějakou tu EV korekci…

      • MzM: zdravím, také jsem kdysi fotil s dvouokou zrcadlovkou, sice to nebyla
        Flexareta ale Yashica. Občas jsem použil externí expozimetr ale většinou jsem
        nastavoval odhadem, takže to asi nebyla automatika. Asi před 27 léty jsem si
        pořídil kinofilmovou zrcadlovku Vivitar, ta měla jednoduchý expozimetr, v hledáčku
        jsem viděl buď červené +, hodně světla, červené -, málo světla a nebo zelený terčík,
        který znamenal správnou expozici. Byla to automatika? Jistě že ne. Nyní mám v digi
        zrcadlovce také expozimetr. Nastavuji expoziční hodnoty odhadem, dle stávajících
        světelných podmínek a expozimetr zkouknu jen k vůli kontrole. Takže používám
        automatiku fotoaparátu? Já si myslím, že ne. Nebo ve Fuji vidím v hledáčku kromě
        expozimetru i histogram, nastavuji clonu, čas i ISO ručně, takže fotím na automatiku?
        Opět si myslím, že nikoli. Ale ať tak, či onak, stejně je důležitější výsledek, že ano :-).
        Přeji hezký a pozitivní den…

  6. Trochu mě zarazilo tvrzení “nečtěte manuály”. Protože když jsem potřeboval, tak manuál mi vždy pomohl. Ale musel jsem uznat, že ” pokud přesně víte, co hledáte, pak ho má smysl otevřít.”
    Na druhou stranu k D40 jsem dostal DVD, kde byly i videonávody jak fotit základní situace a co dělají které nastavovátka s výsledným obrazem. Takže zase bych ty návody tak neodsuzoval. Od té doby jsem nic “entry level” nekupoval, takže možná už takové vymoženosti jako videonávody nejsou, ale skoro bych řekl, že jo a nemyslím, že takový hezký videonávod stvořili jen u Nikonů. U kupujících složitějších strojů se asi předpokládají aspoň základní znalosti (ostatně podobných návodů se dá na internetu najít dost – třeba tady 🙂 ).
    Otázka je, jestli lidé chtějí, případně jestli vědí, že to chtějí.

    • Jan Rybář

      Zdravím! No právě, oni lidé žel právě nevědí, že to chtějí… Krásný příklad jsou i telefony v mobilu, u nichž lze pomocí pár fíglů (nastavování ISO, atp) výrazně zlepšit výkony… Ale ještě nikdy nikdo nezadal do Googlu “jak lépe nastavit foťák na mobilu”… JR

  7. Ja myslím, že práve malý profesionálny kompakt s full frame a svetelným objektívom by bol ideálny. Pretože hĺbka ostrosti a fotenie v horších svetelných podmienkach prináša veľa krásnych fotiek.

  8. Další mýtus je také – na všechno stačí univerzální objektiv. Nejlépe 18-300mm. Taky někdy ano, i když ne zrovna taková šílenost. Ale jak psal kolega Breta “….tak radši sáhnout po novém těle s moderním snímačem formátu APS-C + za ušetřený peníz přikoupit jeden, dva světelné objektivy”.

  9. Pod ten odstavec, že až s fullframe to bude ono bych se podepsal. To by se mělo tesat do kamene. Nedávno jsem si tím prošel. Po více jak deseti letech focení na různé zrcadlovky formátu APS-C jsem se odhodlal přejít na fullframe. Její výhody pociťuji pouze ve dvou situacích – při focení v nízké hladině osvětlení a pro “lepší odpíchnutí” objektu od pozadí a bokehu při použití podobných clonových čísel, jak jo na aps-c. A tento bod je vlastně docela diskutabilní, protože velmi podobného výsledku lze docílit použitím světelných objektivů i na zrcadlovkách s menším snímačem. Přiznám se, že v tomto jsem očekával víc, rozdíl mi však přijde popravdě dost zanedbatelný. Zůstává mi tak jediné plus, a to je ona možnost jít do vyšších citlivostí aniž bych na fotkách musel výrazně řešit šum. A po delší zkušenosti si troufám tvrdit, že než koupit za rozumné peníze starší fullframe (protože vyhazovat několikaměsíční rozpočet za nový je úplná hloupost pro člověka, který se focením neživí), tak radši sáhnout po novém těle s moderním snímačem formátu APS-C + za ušetřený peníz přikoupit jeden, dva světelné objektivy. Toť moje zkušenost z hypu fullframe…

  10. Osobně bych doplnil ještě další nebezpečný mýtus – čím vyšší rozlišení, tím kvalitnější snímek.

    • No jo, já si říkal, že mi tam něco zcela zásadního chybí! Díky za připomenutí, to je opravdu důležitá věc… Až budu aktualizovat, doplním… JR

Připojte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*